Anděl Smrti

3. října 2012 v 20:06 | Elis |  Povídky na jednu noc
Není jednoduché dívat se smrti do tváře, ale když vám umírá někdo blízký, nemáte jinou možnost. Sedíte tam, u postele, držíte ho za ruku a zíráte na to, jak vám Smrt bere milouvanou osobu a vy, přestože byste chtěli bojovat, nemáte jak.
Hlavou vám plynou vzpomínky na hezké chvíle, v zoufalé naději, že tím hezkým přebijete bolest. A přitom uvnitř vás zuří bouře paniky v níž se ozýva: "Zůstaň! Neodcházej! Nenechávej mě tu samotnou!" Stále dokola.
Ale nic už nepomůže, ani prosby, pláč, či sliby. Dokonce ani vroucí motlitba, na kterou nakonec všichni spoléháme, není nic platná.
Pak máte pocit, že ste se s tím smířili, klidně snášíté bolest a jen sedíte u lůžka a pozorujete, jak z člověka před vámi, jehož rty ještě nedávno šeptaly lechtivé sliby, utíká život. Znáte to?
Já ano...
Právě tak tady sedím, držím ho za ruku a dívám se do očí, které mne již nepoznávají. Už to není on. Je někde hliboko pod závojem morfia.
Ústa se občas otevřou a já doufám, že mne pozná a řekne, že mě miluje, že se alespoň rozloučí, než odejde, ale po chvíli se rty zase smknou k sobě.
Nemám už ani sílu plakat.
Vchází sestra a kontroluje přístroje a kapačku.
"Měla by jste..."
"Ne!" odseknu tiše s pohledem upřeným na jeho tvář.
Vím, co chce sestra říct, opakují mi to stále dokola.
MĚLA BYSTE SE PROSPAT A JÍT SE NAJÍST, STEJNĚ VÁS NEVNÍMA Nikam nejdu! Nedovedou pochopit, co ten, který je pro ně jen jménem v kartě, pro mne znamená to jediné, co na světě mám.
Sestra pokrčí rameny. Jeho srdce zakolícá, přístroje se rozezvučí. Stisknu jeho ruku a zavírám oči. Zkluboka se nadechuju.
"Ještě ne!" šeptám.
Srdce naskočí, než doběhne lékář. Vydechuju. Doktor vše zkontroluje. Dotýká se mého ramene.
"Už to nebude dlouho trvat." Zvedám hlavu. Mám pocit, že nerozumím tomu, co říká, přesto přikivuju. Doktor i sestra odcházejí.
Nakláním se nad něj. POkládám mu ruku na jeho tvář. Jeho oči se ke mě obracejí, snad mě i poznává, jeho rty naznačují úsměv.
"Bude to v pořádku" šeptám a chci tomu věřit.
Nevím, co se děje, ale bolest nejdou mizí z jeho tváře. V očích se rozzáří plamínky, které důvěrně znám. Kdyby neměl kruhy pod očima a tváře vyzáblé tak, že pod napjatou kůží vystupují kosti, vypadal by jako dřív.
Zvedá ruku a hladí mě po tváři. Zavírám oči.
"Vždycky budeš moje. Nezapomeň na to." šeptá a palcem mi kreslí po tváři.
"Nezapomenu, slibuju."
Myslím na to, že je to poprvé za dlouhé dny, co promluvil.
Chci zavolat doktora, říct mu, že se něco změnilo. Zvedám hlavu. Stojí předemnou muž v bílém hávu. Ksem zmatená.
"jste lékař?" Ptám se.
"Ne" odpovídá stroze. Nic mi nedává smysl. Dívám se na muže mého srdce, který umírá.Usmívá se. Ničemu nerozumím.
"Kdo tedy jste?" ptám semuže v bílém.
"Anděl smrti."
"Pro Boha!" zalapám po dechu. Někde v hloubi vím, že je to pravda.
"Ano, i Bůh v tom hraje roli..." prohodí klidně.
Pohlédnu na svého snoubence.
"přišel jste si pro něj?" ptám se anděla.
"Ano. Máte poslední možnost se nad člověkem který je mi nejdražší a vím, že o něj za okamžik příjdu.
"Miluji tě!" Usmívá se na mě.
Z mých úst unikne vzlyk. Myslela jsem, že už nemůžu plakat, ale po tvářích mi stékají horké slzy.
"Taky tě miluji! Nezapomenu na tebe! Nikdy!" vzlykám. Otírá mi slzy z tváře.
"Bude to v pořádku..." říká a já vím, že tobu věří. Také jsem věřila, ale to bylo dříve...
Skládním se k němu. Hledím do nádherných očí, kde se chvějí poslední zbytky života. Líbám ho. Na ústa, na čelo, tváře i nos. Otřásají mnou vzlyky. Tiskne mě k sobě a usmívá se.
Bere mou tvář do dlaní a vtiskne mi jediný polibek na čelo.
"Sbohem." zašeptá.
"Sbohem." odpovídám. Jeho ruce ochabnou, oči se zakalí. Vydechne. Z úst vychází obláček páry. Přístrojevřískají. Kolem je spousta lidí. Nevnímám je.
Hledím na obláček bílé páry putujícího vzhůru.
Anděl samrti se smutně usměje a pohlédne vzhůru.
"Sbohem." Řekne a zmizí.
"Filipe!" křičím ještě mezi vzlyky, ale on už mě opustil.
Odešel s andělem a nechal mě samotnou.
...a nebylo snadné hledět smrti do tváře
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Milan Milan | 4. října 2012 v 20:44 | Reagovat

Je to příběh, který nechci nikdy zažít. Ale je k zamyšlení i v tom smyslu jak život může být krátký.Hezky si to vylíčila a doufám že si to nepsala z vlastní zkušenosti protože to bych nechtěl přát nikomu :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama