8. kapitola-Luccila

26. dubna 2012 v 20:31 | Amy a Elis |  Sigma
Čekalo mě další soudní přelíčení. Už tři měsíce mě drželi v podzemí Versailles a snažili se mě přimět ke spolupráci. Používali všelijaké prostředky, ale nic nepomáhalo. Žádný mučicí nástroj mě nepřiměl, říct co se stalo onu noc. Nemohli mě k tomu nijak přinutit, stejně jako já jsem jim nemohla říct událost té noci. Nemohla jsem těm mužům, mým soudcům, říci, že mě Robert znásilnil. Že pošpinil mou nevinnost. Co by si o mně asi mysleli? Vyřkla bych nad sebou jasný ortel. Do kláštera s ní. Věděla jsem, že povědět jim to, by byl můj konec.
A tak jsem teď seděla na židli před soudním sálem. Jakýsi muž se nade mnou skláněl a promlouval ke mně. Neposlouchala jsem ho. Nevnímala jsem ho. Jeho slova plula kolem mě, ale k mým uším se nedostávala. Zasněně jsem hleděla skrz něho a mé myšlenky se ubíraly vlastním směrem. A náhle mi na tváři přistála jeho dlaň. Ráno to byla silná a tvář mě pálila. Celá překvapená jsem mu pohlédla do obličeje. Za co to? Ptala jsem se pohledem. Vzdorovitě jsem vysunula bradu, ale i přesto jsem cítila v očích slzy. Proč mě neustále bijí?
" Posloucháte vůbec?" rozkřičel se muž. "Proč tady s Vámi vůbec trávím svůj drahocenný čas. Copak Vás vůbec nezajímá, co s Vámi bude?" Ne?! Muž si povzdech a unaveně si promnul kořen nosu.
"Luciio d´Fonte, řekněte, co Vám to udělá, když nám už konečně prozradíte, co se stalo? Proč nám, proboha, nechcete říct, proč jste toho muže zabila?" řekl již vlídněji. Mě však jeho vlídnost nedojímala. Provrtávala jsem ho nenávistným pohledem. Tobě já nic nepovím! Jak sis vůbec mohl dovolit na mě vztáhnout ruku?
Náhle se otevřely dveře, a v nich se objevili další muži, mezi nimi i král.
"Tak co?" ptal se muž s cvikrem na nose.
"Nechce mluvit." Řekl muž, který mě udeřil, nešťastně. Zvedl se a odešel ke skupince. Potichu se na něčem domlouvali. Na malou chvíli jsem zavřela oči. Hlava se mi točila. Nebyla jsem schopna říct, zda je to z vyčerpání nebo z náhle nevolnosti, která se dostavila. V krku jsem měla knedlík. Cítila jsem, že déle už to vydržím. Zlomila jsem se v pase a dopadla na kolena na zem. Z mého hrdla vycházeli dávivé zvuky. Jednou rukou jsem se držela za břicho. Měla jsem pocit, že každou chvíli ukáži králi a jeho společníkům obsah svého žaludku, který už pár dní neviděl pořádné jídlo.
"Co je Vám?" na pomoc mi okamžitě přispěchal jiný muž. Chytl mě za paži ve snaze pomoct mi zase zpátky na nohy.
"Nesahejte na mě!" vyjekla jsem skřehotavým hlasem. Pozpátku jsem i přes bolest v podbřišku couvala co nejdál od něj. Onen muž na mě jen zmateně hleděl. Nechápal, co mi udělal. Když jsem za svými zády ucítila zeď, přitáhla jsem si kolena pod bradu a kymácela se tam a zpátky. Dozadu, dopředu.
"Nechte mě být. Nechte mě na pokoji." Sténala jsem. Svým uplakaným pohledem jsem vyhledala krále. "Prosím."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama