Březen 2012

6.Kapitola

15. března 2012 v 20:08 | Amy a Elis |  Sigma
Otevřela jsem oči. Kolem mě byla temnota a chlad. Tělo mě bolelo. Nevěděla jsem, kde jsem. Netušila jsem, co se děje ani co se stalo. Ztěžka jsem se posadila a v tu chvíli mé tělo zasáhla nesnesitelná křeč. Stulila jsem se do klubíčka, do očí se mi vehnali slzy.
Pomalu se mi vracely myšlenky, rozum i vzpomínky. Pohltil mě svírající pocit. Věci zase začínaly nabírat tvar a smysl. Robert. Mrtev. Strážný, královská garda. Veronika. Mrtva. Rozvzlykala jsem se. Všichni mí blízcí a milovaní mě zradili, opustili mě. Nechali mě samotnou čelit krutostem velkého světa. Co si jen počnu?
A pak se mi vybavila poslední vzpomínka před tou temnotou, která mě pohltila v mém zámku. A přinesla sebou otázku. Kde to jsem? Vzpomínala jsem si na ruce. Mužské silné paže, které mě odtáhli od bezvládného těla Veroniky. Pak jsem omdlela. Mezitím, co jsem byla v bezvědomí, mě museli odvést nejspíš do Versailles, jak říkal ten voják. Ale kde mě to nechali? Mátožně jsem se vyhrabala na nohy a opřela se o kamennou zeď, abych našla rovnováhu.
Studená, hliněná zem byla pokryta slámou. Místnost rámovaly čtyři zdi, u jedné z nich se nacházela tvrdá dřevěná lavička, která měla nejspíš nahrazovat postel. V protější zdi byl zamřížovaný otvor. Dveře. Pomalu jsem k nim došla. Nohy mi stále vypovídali službu. Chytla jsem se mříží a zavolala do chodby. Nikdo mi neodpověděl. Temnou chodbou se nesla jen ozvěna mého hlasu.
Okamžitě se mi vybavilo otcovo vyprávění o hrůzách francouzského vězení. Bastila. V tu chvíli mi myšlenky utekly do minulosti.
Byla jsem zase malá holčička. Roztomilé děvčátko s dlouhými lokýnkami volně spadajícími kolem obličeje. Byl večer a otec seděl ve svém oblíbeném křesle u krbu. Přiběhla jsme do místnosti a posadila se mu k nohám.
"Vyprávěj mi, papá." Žadonila jsem. Usmál se na mě, pohladil mě po vlasech a svým sametovým hlasem začal vyprávět. Otcovy příběhy jsem znala nazpaměť.
"O čem má vyprávět, drahoušku?" zeptal se pokaždé místo úvodu, i když předem znal odpověď.
"O mamince, jak byla princeznou." Říkávala jsem.
"Och, tvá maminka je přeci princezna dodnes. Tou nejkrásnější, samozřejmě, a hned po ní jsi ty." Pokojem se rozezněl maminčin zvonivý smích. Stála ve dveřích v krásných šatech a jako pokaždé ji to moc slušelo. Prošla pokojem až k nám. Papá natáhl ruku, maminka se jí chytla a posadila se mu na klín.
"Vyprávěj, vyprávěj." Žadonila jsem. "Vyprávěj mi o princezně."
"Byl jsem mladým vojákem, sotva mě přijali do služeb krále. Ten večer byl náročný, do Bastily přivezli nového vězně, vraha své vlastní ženy. Byly s ním problémy, Vzpouzel se a nechtěl spolupracovat a tak, ač je mi násilí nepříjemné, musel jsem použít hůl a párkrát ho přetáhnout. Když jsem se vracel ze služby do Versailles, abych pověděl králi, že vězeň je v bezpečí bastilských věží, byl jsem řádně unaven a nedával jsem pozor na cestu. V paláci hrála hudba, kterou jsem téměř nevnímal. Hnal jsem se po schodech, abych měl už povinnosti co nejdřív za sebou a brzy se dostal do postele. Jak říkám, nedával jsem pozor na cestu a do někoho vrazil. Slečna se zapotácela a už, už upadnout. Napřáhl jsem ruce a zachytil ji dříve než se - mou vinnou - stihla zřítit ze schodů.
' Oh, mademoiselle, promiňte prosím mou neopatrnost!' Dívka se na mě dívala těma nejkrásnějšíma očima, jaké jsem kdy viděl.
'Nic se nestalo, pane.' řekla a natáhla ke mně ručku v bílé rukavičce. Něžně jsem ji uchopila a políbil, jak se sluší a patří.
'Jsem neopatrný, omlouvám se, slečno … nebo již madam?' Byla tak krásná, že mé srdce dělalo kotrmelce. Zasmála se.
'Slečna, pane. A vaše neopatrnost bude zapomenuta, věnujete-li mi tanec.'
'Mile rád, slečno.' uklonil jsem se, nabídnul jí rámě a uvedl ji do sálu. Do sálu i do mého srdce."
Maminka se dívala na otce se třpytem v očích.
"V mém srdci jste vládcem, nejen hostem, pane." Zašeptala a políbila otce na tvář. Otec se na ni usmál a pohladil ji po tváři.
"Jste královnou mého života." Zašeptal ji do ucha.
Tohle byl jeden s nejšťastnějších večerů v mém životě. Byly jsme spolu. Všichni a šťastní. Nechybělo nám nic, měli jsme jeden druhého. Víc jsme nepotřebovali.
Než jsem šla spát, seděli jsme všichni u krbu a rodiče mi vyprávěli o tom, jak se seznamovali. Milovala jsem ty jejich příběhy. Představovala jsem si je. Mladí a zamilovaní, jak se procházejí v zahradách, ruku v ruce a vyznávají si lásku. Toužila jsem, aby to se mnou bylo stejné. Abych také našla muže, který by mě milovat, tak jako já jeho, abychom se milovali jako mý rodiče.
Teď, když jsem seděla v kobce s hlavou opřenou o studenou mříž, se tyto mé sny rozplývaly. Odlétaly jako ptáci na obloze. Tvář jsme měla plnou slz, já už v pravou lásku nevěřila. Nevěřila jsem mužům, už jsem je nedokázala milovat. Nenáviděla jsem je. V mé hrudi se budil nesmazatelný odpor. Jak mohou být ta necitelní? Jak mohou dělat takové věci? Copak v životě záleží skutečně jen na tom jednom? Život nás přece obdarovává tolika různými krásami a dary. Tak proč?
Radost ze života, kterou jsem dosud prožívala, byla ta tam a na její místo se usadila temnota, samota a nenávist.
Slzy tekly dál a nohy mi podlomily. Svezla jsem na zem a třásla se.
"Maminko, maminko, kde jsi?" šeptala jsem a v tom se mi vybavila další vzpomínka.
"Maminko, maminko, kde jsi?" volala jsem dolů. Stála jsem na odpočivadle v patře a hledala ji. Otec před pár dny odjel s vojskem do Remeše, na královy slavnosti. Byly jsme s maminkou samy a hrály si na schovávanou.
"Maminko, maminko, kde jsi?" zavolala jsem znova. Maminka se neozývala.
Ze spodního patra se ozvalo dusivé zakašlání. Tenhle zvuk jsme již párkrát zaslechla. Patřil k mamince a vždy když se ozval, se k ní papá rozeběhl, zavřel dveře a poslal mě pryč. Teď ale tady otec nebyl. Rozeběhla jsem dolů.
"Maminko." Vrhla jsem se k ní. "Copak ti je? Co se děje?" byla jsem vyděšená. Srdce mi hlasitě bilo až v krku.
"To nic, drahoušku." Usmála se na mě, ale jí nevěřila. Něco se dělo. Na ruce měla krev.
"Ty krvácíš, maminko." Poukázala jsem na její ruku. Okamžitě si ji otřela do kapesníčku.
"To nic, drahoušku." Zopakovala maminka, mě však nepřesvědčila. "Pojď, půjdeme si hrát." Vzala mě za ruku.
Ten den jsem si uvědomila, že je moje maminka vážně nemocná. Něco přede mnou s otcem tajili. Bylo mi to líto a pár dnů jsem byla rozzlobená. Říkali jsme si všechno, ale tohle si nechali pro sebe. To nebylo fér.
Později za mnou přišla Veronika, má komorná. Přitáhla si mě do náruče a vysvětlila mi, jak se věci mají.
"Mají tě rádi, Luccio. Chtějí, abys měla krásné a šťastné dětství, chtějí tě chránit, a proto ti to neřekli. Nechtějí, aby ses trápila. Nesmíš se na ně zlobit."
Ach, jak moc jsme si přála, aby byla tady se mnou. Aby mě objímala a utěšovala, tak jak to dělávala. Jak moc jsme si přála, aby mě nikdo neopustila. Jenže ona mě už utěšovat nebude. Ona je mrtvá. Mrtvá.
"Vrazi, vrazi!" chtěla jsem křičet, místo toho jsem jen šeptala do tmy.