4. Kapitola-Strážný

26. února 2012 v 12:56 | Amy a Elis |  Sigma
Skoro jsem po cestě uštval koně. Seskočil jsem ze sedla a pospíchal k Versailleské bráně. Už po cestě jsem volal.
"Vražda! Vražda! Má paní je vrah!" a vrhnul se kupředu. Když zbrojní hlídka uslyšela, co křičím, bez otázek mi otevřela bránu. Vběhl jsem dovnitř a zarazil se. Kde mám hledat krále? Přistoupil ke mně komoří.
"Mohu Vám nějak pomoci, pane?" zeptal se škrobeně.
"Má paní, je vrah!"
"Ano, to už jsem slyšel, nešlo to přeslechnout … ale co dál?" jeho netečnost mi bouřila krev v žilách.
"Musím mluvit s králem." Rozčiloval jsem se.
"Och, ovšem, kdo by také nechtěl, Ale, myslíte si, pane, že se každý smí pozvat ke králi a dle libosti si s ním poklábosit?"
"Nechci s ním klábosit, vy blázne! Nesu udání!"
"Nazýváte mě bláznem, pane?" zdvihl komoří obočí.
"Probůh, ztrácím s Vámi čas, musím ke králi!"
"Pane Byrellte, co to tady provádíte?" ozval se ženský hlas na schodech. Zvedl jsem hlavu, abych si ženu prohlédl. Byla to buclatá dáma s dolíčky ve tvářích. Komoří se na ni zašklebil a vydal podrážděný zvuk.
"Zkazíte mi každou legraci, Susie."
"O co tady jde? Musím ke králi!" rozkřikoval jsem se.
"Omlouvám se, pane. Byrellt je starý blázen, kterého si král najal, nehněvejte se na něj prosím, pane. Nemůže za svou nemoc." Omlouvala se korpulentní dáma.
"V pořádku, madam, ale nutně musím mluvit s králem. Má paní ve svém sídle v noci zabila muže." Začínal jsem ztrácet trpělivost. Kolikrát to budu muset ještě říct?
"Samozřejmě, pane. Pojďte, prosím, za mnou." Pokynula mi ke schodišti.
"Děkuji, madam. Jste anděl." Žena se rozesmála.
"Anděl ne. Jen kuchařka." Řekla a postupovala po schodech nahoru. Chudák pomatenec nás pozoroval zespodu a něco si mumlal. Následoval jsem ženu do patra a pak dlouhou chodbou ke krásně zdobeným bílým dveřím. Vyzvala mě, abych chvíli posečkal přede dveřmi. A pak zmizela. Přešlapoval jsem na místě. Nakonec vykoukla zpoza dveří a vybízela mě, abych vstoupil.
Byl jsem ohromen honosností sálu. Zlaté zbraně na zdech, stříbrem vyšívaný rudý koberec, brokátem zdobené polstrování nábytku. Zvedl jsem oči a zalapal po dechu. Poprvé v životě jsem spatřil krále. Stál na malém podiu, zahalen do pláště. Evidentně jsem ho vytáhl z postele. I přes to však vypadl vznešeně. V bledé tváři svítily zelené oči jako smaragdy, byly laskavé a moudré. Okamžitě jsem věděl, že mi bude naslouchat.
Poklekl jsem na jedno koleno. A čekal, až mě vyzve k hovoru.
"Vítej poutníku, co tě přivádí do mých síní tak brzy?" najednou se ve mně něco zapřelo a já náhle nevěděl, jestli mám, říct zprávu, kterou jsem mu přinesl.
"Já … má paní zabila muže ve svém domě." Řekl jsem nakonec.
"Kdo je tvá paní?"
"Luccia d´Fonte." Odpověď mě stála mnoho sil. Udal jsem madam. Král se zdál být mým sdělením zcela překvapen.
"Jste si jist, že jej zabila ona?"
"Ano." Vydechl jsem.
"Luccia d´Fonte?"
"Ano." Stále tomu nemohl uvěřit, ani já jsem tomu nemohl uvěřit. Nechtěl jsem tomu věřit. Ale pravda se nedala jen tak zapudit. Král si přejel rukou po tváři.
"Jak se to stalo?" zeptal se. Bylo znát, že jen s obtížemi zjišťuje podrobnosti. Mademoiselle bylo po smrti rodičů pod královými křídly. Její otec zemřel v bitvě a král se cítil za ni zodpovědný, jelikož už od dětství byla na půl sirotkem, když jí matka zemřela na souchotě.
"Nůžkami, pane. Ubodala toho muže nůžkami." Odpověděl jsem.
"Nůžkami? Jenom tak?" král nemohl uvěřit mým slovům.
"Ano pane"
"Bez důvodu?", zarazil jsem se.
"To nevím, výsosti, viděl jsem jen, jak ho zabila, jak ji po rukou, v níž stále držela nůžky, tekla krev. Skláněla se nad ním, pane. Žádám o důkladné vyšetření a proces. Nic víc. Mám svou paní rád, ale nemohu žít v sídle s vrahem." Téměř jsem se přestal ovládat.
"Chápu." Přikývl král a znovu si promnul kořen nosu, jak přemýšlel.
"Piere, vezměte si dvanáct mužů a jeďte se strážným k markýze d´Fonte." Vydal příkaz a věci se konečně pohnuly. Za chvíli jsme již seděli v sedlech a uháněli k sídlu.
Koně jsme nechali na nádvoří a pak jsem je vedl zámkem do komnat pro hosty, kde jsem madam našel. Útroby se mi svíraly, i když už jsem věděl, co tam najdu.
Bylo již ráno. Madam seděla v klíně komorné ve stejných, roztrhaných šatech, ve kterých jsem ji našel v noci. Ani se neumyla, nesnažila se zakrýt stopy. Když nás uviděla, přitiskla se zády ke zdi. Komorná se postavila před ní jako štít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama