Srpen 2011

Příběhy naší party- 5. Příbeh

28. srpna 2011 v 23:07 | Elis |  něco ke čtení
  • Příběh našeho ohroženého přátelství
    Myslím, že dost přátelství už bylo zmařeno tím, že se mezi kamarádky postavil kluk. U nás to také zkoušel, ale nepovedlo se mu to, my jsem to totiž ustály.
    Bylo to v době, když jsem byla s Pavlínou rozhádaná, ale ještě jsme se spolu bavily, už jsme však nebyly nejlepší kámošky. Mojí nejlepší kamarádkou byla (a je) Terezka. Terka se zamilovala. Byl to jeden takový fajn kluk, s rozčepýřenými vlasy a zelenýma očima. Celkem vysoký a vtipný, připadal mi milý. Nejdříve ho Terka představila jenom mě, ale později ho přivedla do party a to nebylo moc dobré… Z Davida se totiž vyklubalo pěkné kvítko…
    Nejdřív se kolem Tekry krásně točil a Terezko sem a Terezko tam… jenže potom začal byt nedochvilný a ne o par minut, ale hned o par hodin se zpožďoval… A to se Tereze nelíbilo a tak se ho na rovinu zeptala…
    "Děje se něco Davide? Poslední dobou se chováš divně, chodíš pozdě, ani za ruku mě nevezmeš a pořád chceš jezdit za Eliškou a partou… vůbec nejsme sami…"
    " No víš nechci ti lhát.." vykoktával ze sebe. "… mám tě rád, ale kdyby mi tak nepletla hlavu ta tvoje kamarádka z party… ta Andrea."
    " Cože? Andrea ti plete hlavu?"
    " No hrozně se mi líbí a já nevím kterou z vás si vybrat…" Tak tohle Terka nějak nemohla rozdýchat, ale řekla Davidovi, že mu dá čas, protože ho má ráda. A tak jezdili ti dva dál za námi do party a o tom, že je David Andreou popletený jsme věděli všichni, jenom David netušil, že to víme… Ale časem to už Andy nevydržela a Davidovi řekla, že s ním nechce nic mýt, že ona vztah nechce, a že je to od něj hnusné, že když chodí s Terkou, že kouká po jiných. A tak se David chytil za nos a poslušně se vrátil k Terce… Teda aspoň jsme si to mysleli, že se k ní vrátil proto, že ji miluje…. Jenže ouha… David začal kout pikle proti nám a vystopoval co mezi námi všemi jiskří a kvůli jakým věcem se nejčastěji hádáme. Pokusil se nás rozdělit! Začal u mě a Pavlíny. Ještě než jsme totiž začali chodit ven všichni najednou… Pavlína, Andrea, já, Tereza, Filip, Tomáš a on, zavedla se nějakým způsobem řeč na Pavlínu a já s Terkou jsme si povídaly o tom, jak se poslední dobou s Pavlou hádáme. A David chtěl vědět, co se mezi námi stalo.
    "No Pavla se za poslední dobu změnila, změnila školu a vystřídala kamarády a začala se chovat nějak jinak, prostě už to mezi námi od jedné doby není tak jak to bývalo… bývaly jsme, jako my dvě, nejlepší kámošky, pak proběhla děsná hádka a nějakou dobu jsme se spolu nebavily vůbec a teď už to není tak jako dřív." Vysvětlila sem mu… kdybych věděla kam to dojde, neřekla bych mu ani slovo…
    Jednou, když já měla rande, sešla se parta, že půjdou ven. Proč ne? Bylo hezky a teplo, končily právě prázdniny. Terka ale mohla jen na chvíli, pak se od party odpojila, čekala, že David půjde s ní, ale on tam zůstal. Brácha šel taky domů, protože ho to nějak nebavilo. No prostě se parta ten den začala postupně rozpouštět a k večeru už zůstala jen Andrea, Pavla a David. Andrea se taky rozhodla, že půjde domů a tak se stalo, že venku spolu zůstali jen ti dva. A toho David využil…
    "Hele, proč jdete s Elzou tak proti sobě?"
    "Cože?" Nechápala Pavla.
    "No, že ona o tobě říká, že jsi podrazačka a lhářka a tak podobně, že si jí zradila a že je lepší u tvých dveří radši neklepat…"
    "Co prosím? Já a lhářka? Podrazačka? Proboha ona mi zničí život!" začala jančit (já bych taky začala, jenže ono nic z toho nebyla pravda).
    Druhý den mi Pavla udělala scénu o tom, jak se k ní chovám, přes to, že sem jí opakovala, že s tím nemám nic společného, nevím, jestli to nechtěla pochopit, nebo byla fakt tak vytočená, že už jí to mozek nebral, zkrátka se naše přátelství rozpadlo úplně…
    Nejdřív mě to mrzelo a obrečela sem to, ale Andrea a ostatní mi vnikly myšlenku, jestli vůbec stojí o to bojovat o její přátelství, když se poslední dobou chovala tak jak se chovala! A tak jsem přestala bojovat a když potom přišel David z historkou o tom, že ji nic takového neřekl, že se jen zeptal, proč jsme rozhádané hloupě jsem mu uvěřila a odpustila, ale je fakt, že už jsem si na něj začala dávat pozor!
    Chvíli byl zase klid a pohoda, ale potom jsme objevily další částečky mozaiky.
    Tereze psal a vykládal, jak strašně ji miluje, mě povídal, že si myslí, že se k sobě moc nehodí a Andy dokonce napsal, že o něj Tereza nejeví moc zájmu, že i ona (Andy) se s ním obejme víckrát za týden než Terka a že kdyby Andy chtěla, tak se s Terezou rozejde, že už to stejně plánuje…
    Když se to k Tereze doneslo, ztratila trpělivost a řekla, že s tím skoncuje,domluvily jsem se, že v klubovně si Tereza moc Davida všímat nebude a že se kolem něj spíš bude motat Andy a uvidíme jak bude reagovat…. Reagoval jako sukničkář, objímal Andy a dal ji pusu a Tereze jen řekl "ahoj".
    Na vybídnutí Andrey, že by Tereza mohla mýt podezření, že se něco děje chtěl Terku obejmout a dát jí pusu, jenže ta už to nevydržela a vykřikla na něj: " Dej mi pokoj, vypadni ode mě…" Čekaly jsme, že se jí začne ptát co jí je ale on jen kývl a řek " Tak jo."
    Andy a já jsme se vypařily a ti dva zůstali sami. Rozešli se, ale David to nějak nechápal… Pořád chodil za námi. A tak ta nejhnusnější věc zůstala na mě, a já sem si jí hezky vychutnala!
    "Hele, nedochází ti to?"
    "Jako co? Že si Andrea vymýšlí?"
    "A na to si přišel kde?"
    " No nakecala Terece, že se s ní chci rozejít…"
    "Hele mlč… Na to ti podruhé neskočím… Nejsi neviňátko a Tereze si chtěl tak akorát ublížit!"
    "Hm… když myslíš…"
    "Hele asi takhle, Andy s tebou nechce nic mýt, Tereza se s tebou rozešla a nechce s tebou mluvit, Tomáš se do toho nebude plést a já mám partu tam…"
    " Jo dobrý já půjdu s váma…." No pochopili by jste to?? Mu to nedošlo…
    " Ehm… tak jinak jdi si kam chceš, ale ne s náma, my jsme parta a ty se mezi nás nepleť nemáš tu co dělat! Ahoj!" konečně se otočil. Od té doby s ním nemluvíme! Nikdo z paraty se s ním nebaví, je pravda, že jedno přátelství zruinoval úplně, ale o to přátelství se nám už bojovat nechtělo, nemělo to cenu, chtěla mu věřit tak ať mu věří… My jsme bouřku ustáli a naše parta funguje dál!

Příběhy naší party- 4.Příběh

28. srpna 2011 v 23:05 | Elis |  něco ke čtení
  • Příběh můj a mého bráchy
    Každý, kdo má sourozence ví co to znamená. A ještě k tomu, když je ten sourozenec mladší a bydlí s vámi v pokoji. Někdy máte pocit že kdyby to šlo, zakopete ho sto metrů pod zem, nebo vystřelíte na oběžnou dráhu. Jindy si zase řeknete, já ho nemít, co bych dělal. Je to jako na houpačce, když byl můj brácha novorozeně, mohla sem se přetrhnou abych mohla přinést bryndáček, pohoupat kolébku, nebo ho pochovat. Třeba hned první den , když mamka přišla z porodnice, chtěla sem bráchu nakrmit, byly mi teprve tři, a strčila sem mu do pusy lentilky J. A vůbec sem nerozuměla tomu, proč to našim vadí. Teď už mi to je samozřejmě jasné. No ale dál. Potom brácha povyrostl a nejen, že mu prošlo úplně všechno ( kousání, škrábání, nepořádek, cokoli rozbitého- On je přece ještě malí…), navíc mu všichni říkali jak je ten klučina hodňoučký, miloučký a veseloučký a jak pěkně chodí a jak pěkně papá… mě si nikdo nevšímal. To byla doba co sem si říkala
    " Proč ho nemůžu spláchnout do záchodu???" :-D
    Za pár let se naučil mluvit a od té doby pusu nezavřel… V období od mých prvních dní ve škole až to nějaké sedmé osmé třídy to s ním bylo k nevydržení, pořád jsme se hádali, a ideální by bylo, kdybychom žili každý na jiné planetě.
    Ale teď je to úplně super, můžu mu cokoli říct, děláme spolu projekty jako různá představení a akce pro děti ze školky. Takovou spojkou mezi námi bylo, když se semnou rozešel jeden týpek, který momentálně ani pořádně nestojí za to, abych se o něm zmiňovala, ale jinak by vám to asi nedávalo smysl. Byla to láska na dálku, byli jsme "spolu" půl roku, bylo to na Silvestra. Ten dotyčný mi řekl úplně v pohodě, že mezi námi nic není
    ( aby jste si nemysleli, že sem ho nikdy neviděla… viděla a navíc to byl kluk, se kterým sem se poprvé líbala a to pro mě bylo dost podstatné) a že on má od začátku slečnu v Praze a že já jsem byla jen "úlet". A já sem se z toho tak trochu sesypala, ale brácha mě tehdy podržel a tehdy jsme začali probírat věci ohledně vztahů a já si začala uvědomovat, jaký v něm mám poklad. No fakt! Málo kteří sourozenci si tak rozumí jako my dva. Taky jsme spolu zažili spoustu legrace i dobrodružství a uklidňovaní srdíček a tak podobně. Největší sranda je, když u nás v pokoji tvoříme nějaké ty věcičky pro děti, nebo jen tak pro zábavu namlouváme různé blbinky. Nejhezčí jsou večery, ležíme v postelích a povídáme si o vztazích
    a různých věcech se kterýma nejsme, nebo naopak jsme spokojeni.
    Jeden z těch našich příběhů bych vám chtěla vyprávět, ale nějak si nemůžu vybrat. Je jich tolik… Někdy to dokonce vypadá, že nás chtějí někteří rozeštvat, nebo poštvat proti sobě.
    Třeba nedávno. Mývala sem jednu kamarádku Pavlu. Ne že bych si s ní rozuměla bůh ví jak… sice to dřív bývalo lepší, před tím, než se změnila k tomu, že se z ní stal člověk kterého sem nepoznávala. No a z toho důvodu se teď spolu nebavíme. No ale začalo to tehdy v tom autobuse. Prohrabovala sem se aktovkou a narazila sem na svoji učebnici angličtiny. Otevřela sem jí a zjistila sem, že máme úkol. Začala sem ho škrábat a Pavla mě při tom pozorovala… potom z ní vypadlo
    " Víš, ale vybudeš mýt problémy na střední, ty seš v osmičce a probíráš to samé co já v sedmičce, takže ty seš pozadu a na střední ti to bude chybět a budeš mýt problémy…"
    " Nebudu. My pozadu nejsme my totiž bereme tu knížku celou, zatím co vy ji na konci roku odevzdáte a vyfasujete novou…" Bránila sem se.
    "Ne my ji taky probíráme celou…"
    "Hele ale já na střední…"
    Hele nechci se hádat… proč si myslíš, že máš vždycky pravdu ty? Prostě budeš mýt na střední problémy.." v tom toho měl Filip dost a do Pavly se pustil.
    "Hele ty nemáš ani páru o tom co ségra bude, nebo nebude potřebovat, tak ji dej pokoj!" což si Pavlína nenechala líbit...
    "Ty se do toho nepleť s tebou se nikdo nebaví…" strašně jsme se pohádali. Nedalo se to vydržet… Potom jsme spolu delší dobu nemluvily… A nejlepší kámošky už se z nás taky znova nestaly. Ale asi je to tak lepší, protože kdyby se to nestalo tak si nevšimnu, že mám v blízkosti mnohem lepší kámošku Terku, ale to je jiný příběh.
    Brácha při mně stojí vždycky a to je to co jsem tím chtěla říct, jsem Rozhodně ráda, že ho mám!!!

Příběhy naší party- 3. Příbeh

28. srpna 2011 v 22:48 | Elis |  něco ke čtení
Janin Příběh vyprávěný Bárou

Začalo to loni v létě. Chystali jsme se celá rodina na dovolenou do Řecka. Moc jsem se těšila, ale moje starší sestra vypadala, že se jí moc nechce, vypadalo to, že to pro ni je utrpení jet s rodinou na dovolenou. Pořád říkala, že už jí je patnáct a že není malá holka, aby jezdila s rodiči na dovolenou, že to bude otrava, držet se mámy za sukni a chodit k moři a po památkách tak jak naši pískaj. Nedalo se to vydržet, ale já sem se moc těšila! Představovala sem si jaké to bude letět letadlem a plavat v moři a jaký bude hotel a tak, jenže nakonec si to hrozně užívala Jana a já se skoro nebavila- držela jsem se její sukně…
Ale hezky po pořádku, nebudu rozvádět jaký byl let a jak dlouhá byla cesta autobusem na letiště a kolik lidí sedělo v letadle, nebo že ten stevard byl, podle ségry,ten nejroztomilejší pod sluncem… Začnu přímo tam kde to začalo být zajímavé, teda alespoň pro ségru… byly jsme se odpoledne okoupat do moře, vzaly jsme si míč naše nechaly sedět v hotelu a my se šly "smočit". Pche! Kdybych věděla co se stane, tak Janu vůbec nepřemlouvám aby se semnou šla okoupat.
A tak jsme se koupaly. Jenže moje velice Inteligentní sestřička se tak trochu praštila do jediného útesu co tam byl ( to nemohla spadnout na opačnou stranu?) no a bylo tady nadělení, protože v tu chvíli slítla do vody a nějak zapomněla vyplavat no a tak sem já chudinka vyděšená začala ječet na celý kolo: " Pomoc! Pomoc!" no a pomoc se sice dostavila, ale v krapet nežádané formě. Přiběhl krásně opálený klučina s kadeřavou hřívou staženou do ohonu a letních plaveckých šortkách a když viděl polomrtvou Janu plovoucí na vodě okamžitě za námi "hupsnul" do moře a Janu vytáhl na břeh no on jí spíš vynesl jako nevěstu. (Copak je to bohyně?)
Ale pak mě opravdu ohromil! Dal jí umělé dýchání! Fuj!!! Já bych ségře nedala ani pusu, ale musím uznat, že sem se o ni bála a v tu chvíli mi to bylo jedno. Jana se do chvilky prokašlala zpět k životu a užasle na " vysněného" koukala.
" kdo- kdo? Co? Já?"
" Ty se topit!" usmál se na ni ten frajer s ohonem. Teda mě trefí kominík do hlavy… pomyslela sem si v tu chvíli. On umí česky tak to bude sranda.
" Jsem Brice.Ty bydlet v česká republika?"Jana jenom ohromeně přikývla a já na ní viděla ten odporně zasněný pohled, snad se ta holka zase nezabouchla…
" Já tam mýt rodina." Zase se usmál " Jak ty se jmenovat?"
" E… Já sem… já ehm… Jana" a podala mu ruku, myslela sem že budu zvracet, když sem viděla jak se naklonil a tu ruku jí políbil, jako ve starým filmu pro pamětníky.Celé odpoledne potom strávili spolu a rukama, nohama se domlouvali na zítřek na RANDE! Fuuuj!!
Tak přišel druhý den, ale byl tu háček, mamka s taťkou pořád nevěděli o Janině večerním programu. A jak si dovedete představit, naši měli vlastní plány. Měli jsme jít všichni na procházku po molu a potom sedět na pláži a pozorovat hvězdy a povídat si, nebo hrát karty." Mami, já bych radši dneska večer zůstala na pokoji." Ozvala se Jana, když máma vykládala jak si představuje dnešní večer a já zářila jak to mámě myslí… ale…
" Na pokoji? Nebo si myslela na někoho?" to někoho máma obzvlášť zdůraznila a Jana se začervenala.
"To ani omylem, jednou jsme jeli na dovolenou spolu tak to tak zůstane, budeme spolu a to i večer"
"Ale tati! Je mi patnáct, prosím, já sebou vezmu Báru, budete moct mýt večer pro sebe" No ta to teda hezky vyřešila, kdo říkal, že chci jít s ní???? Já chci být s našima, myslela sem si v duchu, ale neřekla sem nic, protože sem si dovedla představit tu krutou a bolestivou smrt, když ceknu…
" No vidíš, to je dobrý nápad, jak dlouho jsme nebyli sami, miláčku, projdeme se a uděláme si krásný a romantický večer" Zesladila máma svůj tón hlasu…
A bylo vymalováno… Já sem skončila s Janou a Bricem na hotelové sedačce a naši se šli projít, netvrdím, že sem se nudila, nebo o mě nabylo postaráno, od ségry jsem nafasovala sluchátka a ty nejlepší CD a od Brice hromadu žvýkacích a lepivých bonbonů a oni se tam spolu objímali a pusinkovali a tak. A tahle historie se opakovala denně, i když každý den v pozdější době, protože chtě, nechtě musela Jana s námi na výlety a procházky a večerní partičku prší atd… Ale přece jen se scházeli a už jsme strávili asi sedm večerů s Bricem, když mi dohrálo CD a já byla líná si ho vyměnit a taky jsem zaregistrovala o čem se Jana s "vysněným" baví a dost mě to zajímalo…
"Já, já nevím. Ještě sem to neděla, i když mi je patnáct nelíbala sem se, neumím to a neměla jsem s kým."
" Já ti nevěřit, ty nemít tam u vás v česká republika hocha? A ty se ještě nelíbat? Tím lepší pro já, já moct tě to naučit, pokud ty chtít." A naše Janka na to, že neví, že si to rozmyslí a řekne mu.
A tak uběhlo pár večerů. A pořád nic. Pomalu se blížil den odjezdu, za dva dny nám letělo letadlo.
Ten večer sem z Janou nešla "spala sem". Pche! Ani omylem, sice sem neviděla moc, ale slyšela sem úplně všechno. Jakmile totiž naši opustili pokoj vylezla jsem z pokoje a letěla na chodbu za našimi hrdličkami.
"Tak jo, tak se pokus." Vybídla Brice Jana. Viděla sem je, seděli tam na hotelovém gauči v rohu a drželi se za ruce.
" Tak, ty muset otevřít pusu a já ti strčit jazyk do pusa a ty to po mě opakovat." Řekl a pak… FUJ!!
Začal jí líbat, ale ona se odtrhla.
" Nejde to" postěžovala si Jana a vypadala že bude brečet.
" Ty nebrečet, to nevadí to pude já ti to vysvětlit…"
" Ne. Nic mi nevysvětluj, to musí přijít samo, musí to jít od srdce" Booože! Ta je praštěná, myslela sem si, ale měla pravdu, na to jsem ale přišla až nedávno, ale to je teď fuk…
Nastalo podivné ticho a tak sem si sedla a jen je pozorovala. Najednou vidím: Jana se nahýbá a hladí Brice ve vlasech, on zvedá hlavu a, ty Brďo, Líbají se, když se konečně odtrhnou Brice povídá:
" teda ty mi neříkat, že se ještě nelíbat ty být profík, já tě milovat!"
" Já sem říkala že to přijde samo, když je to od srdce!" Řekla Jana se zavřenýma očima a prsty položenými na svých rtech. Pak sem utekla do pokoje a dala si bonbon, abych zahnala tu pachuť zvracení v puse. A odjezd! Viděla sem, jak Briceovi Jana dává papírek s adresou a různými kontakty a on jí. Naposledy se objaly, ale jen tak aby se neřeklo, poslední dva dny spolu skoro nemluvili, ani jí nepozdravil na pláži a ona z toho byla nějak vedle. Já se naposledy ohlédla na hotel a pohlédla na moře, pak jsem nasedla na autobus, který nás odvezl na letiště, Z letadla si nic nepamatuji, protože jsem spala.Asi dva týdny po tom co jsme přijeli domů jsem našla brečící Janu u mě v posteli.
" Co tu děláš?" Hloupá otázka.
" Brečím nevidíš?"
" Promiň, tak co se stalo?"
" Nic, to bys nepochopila."
" Nepíše, že?" Mluvila sem o Briceovi, to je jasné. Jana jen pokývala hlavou na souhlas a dál mi vzlykala do polštáře, nevěděla jsem co mám dělat, bylo mi holky líto.
Byla jsem se mámy zeptat, jestli má nějaký starý tátův milostný dopis a jestli si můžu nějaký prohlídnout. A tak jsem Janě napsala dopis, "od Brice". Tím jsem tomu ovšem nepomohla, protože když ho četla tak zase začala brečet a brečela asi hodinu v kuse. Potom přišla ke mně do pokoje. Nevěděla jsem co mi chce a tak už jsem přemýšlela, jakou výmluvu budu potřebovat tentokrát, ale moje sestřička mě překvapila. Sedla si ke mně a podala mi dopis. Čekala jsem že bude jekot, ale ona mi jen řekla: " Jsi hodná, ale já tvoje písmo poznám."
"Já vím, ale byla si moc smutná a to sem nechtěla. Máš ho ráda."
Pohladila mě po hlavě. " ne tak moc jako tebe." Řekla, dala mi pusu a potom mě objala, cítila jsem, že pláče, ale nic jsem neřekla, vlastně jo řekla jsem " Jsi ta nejlepší sestra jakou na světě mám!!!"

Příběhy naší party-2. Příbeh

28. srpna 2011 v 22:29 | Elisa |  něco ke čtení
  • Danielův Příběh
    Přišlo léto. Daniel nevěřil, že je to už zase tady, držel v ruce ten "státní" list- vysvědčení.
    Daniel byl obyčejný kluk, ale přesto byl něčím jiný. Danek měl totiž před pár lety autonehodu. Máma, táta i mladší sestra tu nehodu nepřežili a Dan, jediný co bouračku přežil, zůstal na vozíku.
    Dříve byl Daniel veselý a hodný kluk, který chodil plavat, hrál fotbal, randil s holkami, no prostě si užíval života jako správný patnáctiletý puberťák. Ale teď? Byl smutný, zatrpklý a nešťastný. Ovšem kdo by nebyl? Umřeli mu rodiče, bydlel u babičky, zůstal na vozíčku a nemohl dělat spoustu věcí, co mohl, když byl v pořádku.
    A dnes, když držel vysvědčení ruce, tak mu bylo smutno. Bylo to totiž přesně dva roky od doby, kdy mu umřeli rodiče. Daniel nenáviděl tento den. Zavřel se u sebe v pokoji, s nikým nemluvil, nikoho k sobě nepustil, na nikoho se nepodíval, prostě vůbec nekomunikoval.
    Ostatní to ale nemohli vědět, kromě jeho rodiny a to byla babička a děda. Takže to netušila ani paní Tofová, nová sousedka. Přišla se svou dcerou na návštěvu k Hodinářovým. paní Hodinářová, Danova babička, je poznala a s paní Tofovou si viditelně dobře rozuměla. Ale Petra jen seděla a rozhlížela se.
    "Viděla sem dnes vjíždět to tohohle domu nějakého kluka, ten patří k vám? A je tady?" zeptala se Petra když už nevěděla co má dělat.
    " Ano to je Danek, můj vnuk. Je vzadu u sebe, ale asi z tebou nebude chtít mluvit…"
    " Za zkoušku nic nedám" řekla Petra a vyběhla z pokoje. Chvíli jí trvalo, než Danův pokoj našla, ale nakonec se jí to povedlo. Najednou dostala strach. Váhavě vzala z kliku. Opatrně vešla dovnitř. Danek seděl zády k ní a neslyšel jí vejít. Sedla si na postel a pozorovala ho, jak píše dopis.
    Seděl na židli a vozík stál opodál u skříně. Seděla a dívala se na něj. (Danek byl hezký kluk, modré studánkové oči, světlounce hnědé vlasy a kdyby stál, tak celkem vysoký. Paže měl z vozíku hezky vypracované.) Viděla ho sice jen za zadu, ale připadal jí moc hezký a už teď si myslela, že pod tou drsnou skořápkou se skrývá milý a citlivý hoch.
    Omylem z postele shodila knihu a ta spadla na zem. Danek se lekl a otočil se.
    "Co tady chceš?" vyštěkl na Petru.
    " Já, já, já jsem, ehm jsem Petra a chtěla sem tě poznat…"vykoktala ze sebe.
    "Aha, tak se kliď"
    "To tě ještě nikdo nenaučil zdvořilému chování?Jako například: Ahoj, nebo aspoň promiň, ale rád bych byl sám…"
    " Dobře, dobře omlouvám se stačí?"
    "Jo. Jsem Petra, kdyby si to chtěl vědět."
    "Danek" řekl a otočil se, při čemž se mu podařilo shodit všechny tužky na zem.Sehnul se, ale ve chvíli se zase napřímil a zadíval se na Petru. Pořád seděla na posteli.
    "Chceš pomoct?" zeptala se, když zjistila, že se na ni dívá. Dan se rozesmál.
    "Co je?" Zeptala se.
    "Nic, jenom… jsi jiná, než ostatní, nehrneš se ke mně ne poskakuješ kolem, jako ostatní, ti se hned hrnou, aby mi pomohli, všechno udělají…"
    "A proč? Ruce máš přeci zdravé, tak k čemu bych tě měla obskakovat, nemůžeš přece jenom chodit ne?"
    "To je pravda…" uznal. "Je to tak lepší, když si alespoň něco můžu udělat sám. Ale můžu tě o něco poprosit?"
    "Jistě o co?"
    "pojď sem ať se o tebe můžu opřít a sednout si na zem…"
    Neměla s tím problém, šla k němu a pomohla. Pak si sedla k němu na zem a začali si povídat.
    Dan zjistil, že Petra jde do devátého ročníku, že chodí plavat a ráda zpívá a tak podobně. Potom si začali vyprávět různé historky a Dan se po roce zase smál.Když smích slyšela Danova babička, přišla se podívat, co se děje.
    "Co je tady k smíchu?" zeptala se s úsměvem. Nestačila se divit, Dan seděl na zemi opřený o skříň a Petra naproti něho a oba se hlasitě smáli.
    "Dane ehm.. říkala sem si, jestli byste nechtěli něco k jídlu…" Zeptala se jako by přišla do pokoje s tímto záměrem.
    "Já mám celkem hlad a ty Péťo?" Otočil se na Petru.
    "Hm. No já celkem taky."
    "Mohla bys babi… no dostal sem chuť na.. ty chleby, co vždycky dělala má… máma." Vykoktal ze sebe Dan a pak sklonil smutně hlavu. Babička se divila. Dan o rodičích celé dva roky nemluvil a když babička něco udělala co dělal někdo z jeho rodičů bylo zle. A dneska? Dan po ni chce jídlo co dělala jeho máma.
    Když babička přinesla připravenou večeři do pokoje, seděli ti dva pořád na zemi a zase se smáli. Ale hned jak Dan uviděl chleby na talíři zaleskly se mu v očích kapičky slz. Petra si toho všimla, ale neříkala nic. Až když babička odešla, zeptala se: "Stalo se ti něco?
    " Ne jen je mi smutno po rodičích."
    "Rodičích? Někam odjeli?" zeptala se Petra nechápavě.
    "Ne, oni… Víš co pomoz mi do vozíku, něco ti ukážu."
    Když Petra Danovi pomohla, zavedl ji na hřbitov. Celou cestu nepromluvili, až teď Petra promluvila: " Je mi z toho nějak divně, co tady děláme?" zastavili.
    "Moji rodiče nikam neodjeli, oni…" zhluboka se nadechl "…oni zemřeli."
    Petra si zakryla tvář rukama.
    "Promiň, promiň…"
    " Za co?" Nechápavě se zeptal.
    "Neměla sem se vyptávat" řekla a když zvedla hlavu, tekly jí slzy po tváři.
    " To je dobrý, nevěděla si to a navíc to potřebuju někomu říct." Řekl Dan a stáhnul si Petru k sobě na klín.
    "Ještě jsem to nikomu neřekl, ale tobě to řeknu, ale ne dneska, na to musím posbírat odvahu. Je to totiž teprve dva roky a dost to bolí… Neví ani babička co se TEN den přesně stalo."
    " Jsem ráda, že mi tak důvěřuješ"
    "Jsi fajn, jiná než ostatní, ty mě nelituješ, ty mi dodáváš optimismus."
    Od té doby byla Petra u Dana, jak se říká "pečená, vařená". Ale Dan u Petry nebyl, nebo spíše byl, ale ne u ní v pokoji, protože měla pokoj v patře a tam se neměl jak dostat. Ale chodili spolu ven, Daniel pomáhal Petře z učením, protože on už byl na střední a ona se potřebovala připravit na přijímací zkoušky na gymnázium.
    Jednou, když pršelo, seděl Dan u sebe v pokoji a snažil se Petru namalovat, když se do pokoje Petra vřítila rychle výkres schoval.
    "Ahoj"
    "Čau" řekl s rozzářenou tváří. Vždycky byl rád, když za ním Petra přišla.
    "Pomůžeš mi Pájo?"
    "Jas.. ehm Pájo? Proč mi říkáš Pájo? Líbí se mi to, ale kde jsi na to přišel?"
    " No napájíš mě energií, tak seš moje Pája." Oba se rozesmáli, ale přezdívka už Petře zůstala.
    Seděli venku na trávníku a říkali si, jaké je vedro. Najednou Pája vypískla.
    "Půjdeme plavat."
    "Chtěla si říct, že ty půjdeš plavat a já na tebe budu koukat…" řekla nabroušeně.
    "Ne proč?" Neodpověděl, jen poklepal na kolečkové křeslo stojící vedle něj.
    " To nevadí, někde sem četla, že plaváním se do noh může vrátit cit"
    "Já nemůžu."
    "A zkoušel si to?"
    " No myslím, že je na čase ti říct, co se mi vlastně stalo…
    Bylo mi 15 a zrovna jsem vyšel základku. Naši mě vyzvedli u školy i s mojí ségrou, měli jsme jet plavat!Naši byli ten den rozhádaní a my se ségrou naštvaní, že nám naši kazí den vysvědčení. Vjeli jsme na křižovatku, naši se zrovna hrozně hádali a v tom do nás napálil nějaký sporťák z leva. Ségře tělem proletěla větev stromu na který nás odhodil ten pitomec, tátu sporťák rozmáčkl a máma proletěla sklem, mě "jenom" rozdrtil sporťák nohy. Ségra lapala po dechu, držel jsem jí za ruku. Hrozně sem se bál. Bylo jí teprve osm, to co se dělo vepředu mi unikalo, ale máma prý byla mrtvá na místě a táta umřel do příjezdu pomoci.Majdě, jako ségře, se nedařilo chytit dech, protože měla celým hrudníkem proraženou větev, hlavu rozbitou, hrozný pohled. Když přijela záchranka Majda už nevnímala, převoz nevydržela. Zůstal sem jenom já. Operovali mě několik hodin, nohy mi rozcvičovali ale pohyb jim nevrátili."
    Pak bylo ticho. Páje se na tváři třpytili slzy. Danovy taky nebylo veselo, ale překonal se, Páju objal a pošeptal jí: " Nelituj mě prosím. Bude mě to bolet ještě víc."
    " Nevím co mám říct." Vzlykala Pája.
    "Nic neříkej a vstávej, půjdu s tebou plavat i kdybych pořád seděl na suchu, rodinu mi to nevrátí." Pája se rozzářila.
    "Kamarádčina ségra je doktorka, která se zabývá lidmi na vozíku, možná by ti pomohla, nechceš to zkusit?"
    " NE musel bych vzpomínat…"
    Povzdechla si, ale nic neřekla, byla to jen Danova věc.
    Měli trochu problém přemluvit Danovu babičku aby ho pustila. Nakonec se jim to ale povedlo.
    Přijeli na bazén, vybalili si věci a "šli" do vody. Dan musel přes speciální můstek a pomocí plavčíka a Pája na něj čekala ve vodě. Když Dana spustili do vody, zapřel se o Páju. Ta ale spadla a ponořila se, on sice taky, ale s její pomocí zase vstal a už nespadl.
    "Já stojím, stojím!!!" Vřískal radostí. Když se Pája vynořila. Byl tak šťastný, že ji objal a políbil. Pája byla zaskočená, ale šťastná, už dlouho byla do Dana zamilovaná, ale nechtěla mu to říct, protože se bála, že by pokazila jejich přátelství.
    Seděli na dece a dívali se na sebe, nemluvili, jenom se na sebe dívali, najednou Dan otevřel pusu, že chce něco říct, ale Pája ho předběhla.
    " Co se týče toho polibku, nedělej si s tím hlavu, byl si šťastný, že můžeš stát, takže to nemusím brát vážně."
    "Ne, nech mě prosím mluvit… To že sem byl šťastný mi jenom pomohlo udělat to co sem chtěl udělat už dávno, uvědomil sem si to před pár týdny, ale nechtěl sem to říkat…"
    skočila mu do řeči…
    " Pokud chceš vědět pravdu, tak já už jsem na to, že jsem do tebe zamilovaná, přišla už asi před měsícem." Už nebylo třeba nic říkat… začali se líbat.
    Už spolu byli asi týden, když přišla řeč na Pájinu známou doktorku.
    "Proč tam nechceš jít?"
    "Bojím se těch vzpomínek."
    "Ale ona říkala, že by to šlo, že pokud můžeš nohy ovládat ve vodě tak pomalu to půjde i normálně…" Dan se usmál.
    "Tak ty už si s ní o tom mluvila? Tak dobře domluv se ní a já tam půjdu, ale ty půjdeš se mnou… hrozně se bojím…" řekl.
    A byla to pravda, když šli spolu k doktorce dostal děsný strach, a to takový, že se až potil. Pája s ním byla a držela ho za ruku celou dobu co s Danem doktorka mluvila.
    Mluvila se ním o operaci co prodělala, o tom co s nohama vlastně má a takové věci. Potom si ho položila na lůžko a nohy mu prohlížela, říkal že to nebolí. Pak Danovy řekla, že mu na nohy něco položí a cokoli Dan ucítím ji má říct.
    "Studí to… to studí!" vykřikoval
    "výborně, takže nějaký cit v těch nohách máš to je dobré, ale čím to teda je že si nezačal chodit hned?"
    "No možná tím, že sem se o to ani nesnažil, protože sem nebyl vůbec schopném myslet a sám sobě sem si to ukládal jako takový trest za to, že sem přežil." Řekl Dan smutně.
    " Tak teď už máme i příčinu a to je základ, uvědomil sis to a to je moc dobře. Ted ale přijde na řadu cvičení a to ne nějaké jednoduché, je docela 3dost možné že to bude bolet…"
    "Zvládnu to."
    "Zvládneš a já ti pomůžu." Řekla Pája, když cítila, že ji Dan svírá ruku až to bolí.
    Začaly týdny rehabilitací, což znamenalo utrpení, únavu a hlavně spousty vzpomínek.
    Do toho dělala Pája zkoušky. Snažili se si vzájemně pomáhat, ale ne vždy to vyšlo, Dan Páju zkoušel a vysvětloval jí věci, které nechápala a ona mu zase pomáhala se uklidnit po bouřce vzpomínek.
    Daniel dělal pokroky. Na nohách bylo vidět, že sílí. Když si chtěl ze země sednout na židli zvládnul to sám .
    Jednou v Březnu, nebo už spíše začátkem Dubna přiběhla Pája celá šťastná k Danovi domů.
    " Dobrý den je Dan doma?" Zeptala se udýchaně Danovy babičky.
    " Ano je. Je u sebe." Řekla Danova babička a usmála se.
    "Dane!" Volala Pája, když běžela chodbou. " Dane vzali mě!" Vypískla a vlepila mu pusu. Dan byl unavený, ale když viděl Páju tak veselou dodalo mu to energii.
    "Vážně? Ukaž sedni si sem to ti poslali? Teda ty seš dobrá to sou teda výsledky. Jo a abych nezapomněl, podej mi ruce, něco ti ukážu." Natáhl k ní ruce. Myslela si, že si chce sednou na vozík a něco jí potom ukázat. Jenže… Dan natahuje ruce. Chytá se jejich rukou, vzpírá se a pak… On vstává a dokonce stojí. Pája nestačila žasnout, on opravdu stál, jen se přidržoval jejich rukou.
    " Ty, ty stojíš. To není možné, vlastně je a je to skvělé ty seš skvělý.." Koktala, pořádně nevěděla co má říct byla hrozně šťastná.
    "Jo stojím. Chtěl bych už i chodit, ale to ještě nějakou dobu potrvá, ale už tohle je důkaz, že to opravdu půjde."
    Řekl a políbil jí. Konečně se jí mohl dívat přímo do očí a nemusel sedět. Stál.
    "Tak už to taky víš?" vešla do pokoje babička.
    "Ano je to úžasné. Ale sedni si už musíš být unavený." Řekla Pája Danovi.
    "Chcete něco jíst?" zeptala se babička.
    "Ne. Díky." Řekli oba najednou.Když babička odešla a zavřela ze sebou dveře lehl si Dan na postel a Pája k němu. Hladil jí po vlasech a říkal, že ji Miluje.
    Další měsíce ve škole už byly pro Páju takové pohodovější, ale pro Dana znamenaly ještě spoustu práce. Už to ale tak nebolelo.
    V Květnu dostal berle, takže už se mohl na kratší vzdálenosti pohybovat bez vozíku, ale do schodů to ještě nešlo a do školy ho bez vozíku nepustili, byla totiž daleko. Pája celý Květen a Červen zařizovala střední školu a tak se moc s Danem neviděli.
    A byl tady zase ten den. Vysvědčení! Danovy však nebylo tak smutno jako loni. Když Pája přišla k sobě domů čekalo jí překvapení.
    Mámě ukázala Vysvědčení a ta ji poslala nahoru, že tam čeká překvapení. Pája vyběhla nahoru. Otevřela dveře a zůstala stát jako opařená. Dan stál u ní v pokoji, bez berlí, bez vozíku, stál sám s rukama v kapsách. Rozběhla se a padla mu do náruče.
    " Máma říkala překvapení, ale to, že chodíš to sem nečekala a už vůbec ne to, že budeš stát u mě v pokoji." Radostí ji vhrkly slzy do očí.
    "Už týden jsem schopný dojít sám do školy."
    "Miluju tě!" řekla a políbila ho."Vaši by na tebe byli pyšní." Řekla tiše.


Příběhy naší party- 1. příběh

28. srpna 2011 v 22:27 | Elis |  něco ke čtení
Katčin Příběh
Kateřině bylo čerstvých sedmnáct let. Byla obyčejná holka a však jedna z takových, kterých je dnes velmi málo. Byla hezká, milá a usměvavá, slušně vychovaná (nekouřila, nepila, nebyla vulgární…), Romantická, trochu snílek i realista a optimismus mohla rozdávat. Módní styl měla vlastní, no zkrátka a dobře oblékala si to co se jí líbilo, bylo jí jedno co se nosí, ona nosila věci od džínsů až po krásné pruhované šaty ze šedesátých let. Milovala život a uměla si ho užívat. Vypadala taky moc hezky, dlouhé kaštanové vlasy jí lemovaly jemný obličej, který byl zdobený modrozelenýma očima a jejími rty, které nepotřebovaly vylepšovat žádným leskem. Blížilo se léto, byly už jen dva týdny do prvního Máje. Kateřina jako každý rok nebyla zamilovaná a nikdo nebyl zamilovaný do ní. Všichni jí říkali, že na lásku má ještě dost času, ale to jí nepomáhalo, měla romantickou duši a tak když viděla, jak se někde objímá nějaký pár bylo jí smutno.
Takto zamyšlená šla po ulici a tiše si pobrukovala , zrovna měla hlavu v oblacích, když vrazila do jednoho kluka od vedle z činžáku.
"Ahoj… ehm promiň nějak mi vypadlo tvoje jméno…"
" Ahoj, to nic se stává, moc se neznáme, já sem Ondra ty jsi Katka ne?"
" Jo!" Odpověděla a obdařila Ondru svým kouzelným úsměvem. Potom si začali povídat, vyměnili si telefonní čísla, domluvili se, že spolu půjdou ven, dohodli se kdy a pak to začalo…
Začali se spolu scházet, vídali se každý den, všude chodili spolu a nejradš do lesa. A když tam jednou byli a seděli naproti sobě na lavičce a moc se smáli, uvědomili si, že zítra bude první máj…Čekala, že se jednou Ondra zeptá, ale přesto jí to překvapilo, když Ondra začal mluvit : "Víš Katko, dva týdny nejsou zrovna dlouhá doba, na to, aby se dva lidi pořádně poznali, ale já sem se do tebe prostě zamiloval…"
" Já už sem se začínala bát, že to neřekneš, já sem se do tebe taky zamilovala." Najednou se oba začali třást, byl to snad důkaz jejich velké lásky?
A byl tu 1. Máj. Byli spolu a líbali se. Kata byla šťastná a pořádně si to užívala. Následující dva měsíce byly pro Kateřinu úplně kouzelné, Byla opravdu pořádně zamilovaná.
Ale potom? Chyběl už jen týden do konce školního roku, tedy do prázdnin. V pondělí se pohádala se svou nejlepší kamarádkou, v úterý jí umřel pes a ve středu… Ondřeje dlouho neviděla a on za ní přišel, ale se správou, kterou nechtěla slyšet. Vyšli ven a on začal mluvit: " Kačko, jsi opravdu moc fajn, ale já no víš chtěl bych se s tebou rozejít…" Bum! Katku to ranilo, slzy jí vhrkly do očí.
Rozběhla se. Zapomněla, že je před ní cesta a zapomněla se ohlédnout a vrazilo do ní auto. Přeletěla přes cestu a spadla na složené lešení. Tyčka jí proletěla hrudníkem, začala hrozně krvácet, protože si o něco ostrého pořezala ruku a přetrhla si tepnu, i přes to, že Ondřej zavolal záchranku, nemohl jí pomoct opravdu moc krvácela. Najednou přišla bouřka. Blesky křižovaly oblohu, jako biče, vypadalo to, že obloha odráží její náladu, její smutek i neštěstí a najednou, z ničeho nic se jí začala před očima zjevovat Ondrova tvář, nahrnuly se jí slzy do očí. ( To bolestí, řekl později doktor i když necítila bolest). Myslela na něj a volala jeho jméno: " Ondro! Ondro!" On tam byl, ale ona o tom nevěděla, nevnímala, protože ztratila příliš krve. Ondra k ní mluvil.
" Katko, Katko, Vydrž počkej!" ale ona nepočkala, odcházela a už se nesmí vrátit.Potom se jí před očima začali zjevovat koně. Zavřela oči a nechala se nést pryč od ostatních, od bolesti a neštěstí. Byla šťastná a šťastná zůstala. Zemřela.To je trochu moc dramatické ne? A taky že to tak nebylo, jen sem chtěla vědět, jak se budete tvářit…
Tak jo a teď jak to bylo doopravdy: Srazilo jí auto a ona se praštila do hlavy, Ondra k ní běžel a zavolal záchranku než záchranka přijela Katka se probrala. Asi po dvou dnech byla v pořádku a dokonce se dali s Ondrou zase dohromady.

Příběhy naší party- úvod

28. srpna 2011 v 22:25 | Elis |  něco ke čtení

Příběhy se vyprávějí. Někdy za teplých letních večerů u táboráku, jindy v deštivém studeném počasí doma u teplého čaje. Já a moje partička už jezdíme hezkých pár let stanovat. A když se večer sejdeme u ohně, nebo už zalézáme do spacáků vzpomene si jeden z nás na nějaký příběh, ale nejhezčí jsou ty říběhy nás samých a proto jsem se rozhodla podělit se o ty hezké příběhy s vámi, některé jsou vtipné, ale většinou v nich jde o naše city….
Nikomu nezaručím, že se v těch příbězích neuvidí, nebo mu ty příběhy nebudou někoho matně připomínat. Protože tyto příběhy jsou reálné a tak je možné že podobné příběhy ve svém životě prožíváte i vy!

Moje...

24. srpna 2011 v 18:26 Pandořina skříňka
Víš proč je naše láska tak krásna?
...No právě proto, že je naše!


MILUJI TĚ NAD MÍRU,
PÍŠI NA LIST PAPÍRU.
CHCI TĚ LÍBAT CELOU NOC,
ANDĚL MI PŘILÉTL NA POMOC...
ŽE ODNESE TI PSANÍČKO
A S NÍM? i MÉ SRDÍČKO!

Posílám Ti tiše,
co má ruka píše.
Že Tě strašně miluji,
dobrou noc ti popřeji.
Sladké sny a těch snů moc,
ať o nás se ti zdá, třeba celou noc!

Chyba?

24. srpna 2011 v 18:19 Láska ... Je taky nadpřirozená
Není láska, jako láska,
jen jediná je pravá...
Na každé je někdy vráska,
to se přeci stává!

Slza

23. srpna 2011 v 22:04 Pandořina skříňka
Nabízim ti jen třesoucí se ruku
a tvář mokrou od slz,
Srdce plné smutku,
však láska už škrábe se skrz!

Tak usmějme se na svět,
lásko, třeba slzami.
Na lásce dá se přeci stavět!
Jsme na to dva, a né sami!