Květen 2011

Budousnost

29. května 2011 v 21:23
Když člověk strádá
nepomlže nic
život je zrada
nezná rub a líc.

Osud však nezná slitování,
Své hry nemá nikdy dost
pro vše zná pojmenování
plánuje těžkou budousnost.

Budounost trnitou,
klikatou cestu,
učiní nás paní svou,
pojme nás za nevěstu.

Zpověď

28. května 2011 v 13:26
Nemohu říct, jak moc mi zchází
Že slza stéka po mojí tváři.

A slza padá a srdce bolí
já často cítím jak při mě stojí.

Stojí a dívá se něznýma očima
srdce se ranuje a bolest zhasíná.

Ztratili jsme naději ztratili jsme cit,
nemohu říct že chci ho políbit.

Svírat jej vnáručí a šeptat potají
že moje ruce bez něho strádají.

Nesmím mu říct jak moc mi chybí...
vždyť z naší lásky viděla jsem jen chyby....

Nesmím to říct!

Předmluva

27. května 2011 v 23:44 Jsem...
Od mala byl jiný,
Stranil se ostatních,
Mnozí se mu smáli,
Připadal jim zvláštní a podivný…
Pak potkal mě



Lidé se scházejí a rozcházejí. Ztrácíme přátele a poznáváme nové. Často se tává, že se nám někam nechce a nakonec si dané chvíle báječně užijeme a naopak, když se na něco těšíme tolik, že nemůžeme dospat, stane se, že jsme ve finále zklamáni, protože jsme si to představovali jinak.
Svět je tvořen náhodami a protiklady. Život nám dláždí dobrodružnou a mnohdy neuvěřitelnou cestu. Mnohokrát se nám zdá, že náš život je neobyčejný a nezajímavý a v zápětí se zmítáme ve víru neuvěřitelných událostí.
Vždycky jsem si myslela, že jsem normální, obyčejná holka z paneláku, která ve svém životě nezažije větší dobrodružství, než je den strávený v zastaveném výtahu v meziposchodí. Omyl!Život pro mě připravil spoustu neobyčejných událostí, jež mi vryjí do paměti vzpomínky, které nevymažou ani mocné písky času.

Jak vzniká kniha

27. května 2011 v 23:12 | Elzí |  Jsem...
Abych mohla napsat tuto knihu, musela jsem se s ním sejít. S tím, koho jsem tak tvrdě a možná i neprávem odsoudila…
Co by se stalo, kdybych se na to tenkrát dívala jinak? Změnilo by to něco? Nebo by to oddálilo jen něco co zákonitě muselo přijít? CO by bylo, kdybych místo, abych se otočila zády ho objala? Co by kdyby…?

Oznam

18. května 2011 v 21:22 vaše přispěvky
Taaak tady je to jen pro Vaši tvorbu, cokoli napíšete, citátek, básničku odkaz cokoli si sem napište budu mooc rada.

potulný básník

16. května 2011 v 21:17 Láska ... Je taky nadpřirozená
V dome na kopci žil mladý básník, který se jednoho dne rozhodl, že půjde do světa hledat štěstí. Dal si věci do uzlíku věci a vyrazil. Kráčel a kráčel až do země plné ledu.
Vládla tam královna, krásná jako sněžný třpyt, ta uvítala básníka ve svém panství, nazývaném Klamorna.
Když však básník jak ledové má královna srdce, raději z království věčného ledu odešel.
Kráčel dál, až došel do království nevěřícných, kde vládla ulhaná královna. Mladý básník, zaslepen její krásou a dojat příběhy, které královna vyprávěla, zde nějakou dobu pobýval. Po čase si básník uvědomil jaká královna je a utekl.
Zklamaně kráčel básník světem, jako tělo bez duše. Myslel, že štěstí už nenajde.
Slunce už zapadalo, když básník uslyšel hlas, tak krásný a líbezný, že se vydal za ním.
Jak kráčel, hlas sílil a básník poznal, že hlas je smutný. Šel za hlasem, až našel překrásnou dívku se smutnýma očima.
"Tak krásná a tak smutná" řekl si "Co kdybych ji učinil šťastnou?"
A dal se s dívkou do řeči. A jak si povídali, čas plynul, až si řekli, že jim je spolu dobře a byla svatba. Žili spolu v básníkově domku na kopci a jestli neumřeli, jsou tam spolu šťastní až do dnes.

pohádka o lásce

16. května 2011 v 21:15 Láska ... Je taky nadpřirozená
Tajemný jezdec
Bylo, nebylo v hlubokém lese stál domeček a v tom domečku bydlela holčička. Žila tam sama.
Byla šikovná, uměla se o sebe postarat, každý den chodila do lesa sbírat lesní plody a dříví na oheň, když jednou v zimě, už za tmy seděla u stolečku nad hrnečkem pšeničné kaše,
pustila si myšlenky jen tak na špacír a přemýšlela, co by dělala, kdyby byla princezna na zámku plném lidí a tak jí došlo, že sama v lese je strašlivě opuštěná a rozhodla se, že bude muset do světa jít vysvobodit nějakého prince, protože jí z lesa asi nikdo vysvobodit nepřijde.
Sbalila raneček, oblíkla kabátek a vydala se do bílého zasněženého světa.
Bloudila tak dlouho světem, že do té doby všechen sníh roztál.
Konečně dorazila k velikému krásnému zámku, který byl celý ze zlata.
Vešla velikou bránou dovnitř a hned narazila na prince.
"Hej, ty!" křik na ní princ.
" zapni mi sandál!"
"Já?" divila se děvenka
"No jistě ty, copak tady vidíš někoho jiného?" okřikl jí princ
" Nauč se obouvat si boty sám!" řekla dívka a vyplázla na neomaleného prince jazyk
a potom utekla.
Šla tedy hledat další království
za několik dní dorazila k zámku, který byl celý ze stříbra.
Dívka vešla. Uvnitř našla prince, který seděl nad rybníčkem a plakal.
"Copak se ti stalo princi?" ptala se dívka.
"Spadl mi do vody zlatý míček"
vzlykal princ.
"A proto je třeba slzet?" divila se dívka.
"Ano, už ji nikdy neuvidím"
dívka si povzdychla a sehnula se k rybníčku.
Vykasala si rukávy a šmátrala rukama v rybníce tak dlouho, dokud kouli nevylovila.
"Prosím."
"Css! To byla tvoje povinnost!" štěkl princ bez poděkování,
dívka se otočila na patě a ze zámku odešla.
Šla dalších pár dní, až našla zámek stavěný jen z drahých kamenů.
Postavila se před něj a povídá:
"a nebylo mi v té mojí chaloupce dobře? Byla jsem sama, ale copak jsou tady hodní princové?"
A tak do zámku vůbec nešla.
Pomalu se vracela velikým světem do své chaloupky.
Šla dlouho a opět se vrátila zima
dívka ztratila cestu a myslela si, že už je dočista ztracená, únavou už ani o pomoc volat nemohla, byla jí zima a měla hrozný hlad. Sedla si pod strom a pomalu usínala, když v tom si v dáli všimla něčeho tmavého, byl to černý kůň s jezdcem
dívka chtěla křičet o pomoc, ale mohla, jen šeptala. Jezdec přeci přijel. Posadil si ji na klín do sedla a vezl pryč.
"Kdo jsi?" ptala se dívka, když se u jezdce stulená na teplé hrudi dost zahřála, aby našla alespoň slabý hlásek
" Tvůj princ, volala jsi na mě, vzpomínáš?"
"Nemohl jsi mě slyšet!" protestovala dívka.
"Já tě uslyším vždy!" zašeptal jí do ucha a dívka usnula. Už neměla strach a bylo jí teplo.
Tajemný jezdec jí dovezl až do jejího domečku, kde spolu dívka s jezdcem vychovali hromadu dětí a měli se tolik rádi, že slovy se to vypovědět nedá.
KONEC

Báseň

16. května 2011 v 21:12 Láska ... Je taky nadpřirozená
Dobrou noc!
Slyšet tvoje srdce bít,
K tvé hrudi se chci přitulit!
Vedle tebe usínat,
Ze spaní se usmívat.
Noc už hází svoje sítě
A já šeptám,
Miluji Tě!
A já, lásko, miluji tebe,
Navždy budem vedle sebe!
Nalezená
Mladičký poutník světem si pluje,
Nevinné srdce představu maluje.
Představu lásky- hromady citu, bolesti srdce, o dívce sní tu.
Jak asi taková láska chutná?
Hlavou mu bloudí myšlenka smutná.
Sladká je něha, jež plodí chtíč,
Ze srdce vězeň a láska bič,
Slepá a hluchá, jak oheň pálí,
Jen políbí nás, pak zmizí v dáli.
Však světlé stránky též láska má,
Podpoří ducha, tělu pomáhá.
Něžně, dotekem hojivým mé rány hladí
Co bylo rozbité teď perfektně ladí.
Pramínek bolesti s poklidem odtéká,
Povadlá naděje dotekem rozkvétá.
Každý je poutníkem, co hledá lásku.
Jednou i on, najde svou krásku.

Básničky

16. května 2011 v 21:10 Láska ... Je taky nadpřirozená
V pokoji…
Klíží se mi víčka,
Už tma se blíží k nám,
V pokoji hoří svíčka,
Neusínáš sám!
Sny nejsou vždy hezké,
Zlé myšlenky jsou s náma,
Nač cítit se teskně,
Neusínám sama!
Bledý měsíc
Tiše pluje tmou,
Řekni, koho jen,
Tvé ruce obejmou?
Až noc bude černá
A hvězdy budou svítit,
Já budu vždy připravená
Za ruku tě chytit!

5. kapitola

16. května 2011 v 20:54 moje kniha
5. Skládačka
"Nesmí nás najít!" řekl Jack.
"Kdo?" ptala se Wendy.
"Ostatní, jestli nás najdou, bude to…špatné V mírném slova smyslu." Vysvětloval Radek rychle. Dark mu skoro nerozuměla.
"Co budeme dělat?" chtěla vědět Dark. Snažila se zachovat klidný hlas, strach už jí zase pulzoval celým tělem.
"Budeme muset odejít pryč, pryč z Vamperu, není tady bezpečno."
"Cože, pryč? A kam?" Zajíkala se Wendy rozčílením.
"Asi na zemi" vychrlil bleskově Radek.
"můžete mluvit tak, abych vám taky rozuměla?!" rozčilovala se Dark.
"Tak klid!" zavelel Jack.
"Já se zpátky do rakety nevrátím!" protestovala Dark.
"Dark, tady nemůžeme zůstat." Rozčiloval se Jack.
" A i kdybychom se chtěli někam vydat, teď to nepůjde, přicházejí další." Přerušila jejich hádku Wendy. A opravdu, během vteřiny se do domu nahrnuli čtyři statní upíři a bleskově odtáhli Radka s Jackem pryč. Wendy s Dark jen vyjeveně koukaly, ve chvíli osaměly.
"Vlez mi na záda." Hukla Wendy a už zase běžely. Wendy doběhla do hradu a zavřela obě do tmavé místnosti v níž byla proměněna. Opřela se o dveře.
"Co děláš?" Ptala se Dark.
"Snažím se pojit se s nimi myšlenkami, ale ještě jsem to nedělala… Nejde to!" Wendy otevřela oči a zklamaně si povzdechla.
Obě se lekly, když se na druhé straně místnosti otevřely dveře a dovnitř vstoupila malá, drobná upírka s plavými vlasy staženými do copu. V mžiku byla u Dark, popadla ji za ramena a utíkala s ní pryč. Dark byla strachy bez sebe. Upírka nevypadala žíznivě a už vůbec ne nebezpečně, byla nakrmená, tvář narůžovělou a oči světlé. Ale vraha nikdy nepoznáte podle barvy očí.
Trochu Dark uklidnilo, když jí upírka konečně postavila na zem a vzdálila se na délku místnosti. Tiskla se ke stěně a upírala na ni pohled.
"Kdo jste?" Hlesla Dark a hlas se jí zlomil
"Co chcete?" šeptala.
"Buď zticha, všechno se dozvíš!" odsekla žena.
"Co je s Wendy? Kde je?" nenechala se Dark odbít.
"Zvládne se o sebe postarat. Mlč!" řekla neznámá výhružně. Dark se vylekaně přikrčila.
"Radek se o ni postará." Zašeptala ještě ta žena. To Dark uklidnilo natolik, že dokázala usnout.
Mezitím se vyděšená Wendy snažila svou kamarádku najít a přitom se myšlenkami spojit s Radkem.
Narazila na něj.
"Radku!" vykřikla a rozběhla se k němu. On mlčel, vypadal nějak jinak, jako by byl vyděšený.
"Co se stalo? Radku mluv se mnou!" křičela mu Wendy bezmocně do obličeje.
"Musíme jít." Řekla a pečlivě si udržoval tvář pokerového hráče. Wendy nemohla poznat, co si myslí. Jeho hlas byl bez života…
"Kde je Dark?" napadlo ji najednou, když si na kamarádku vzpomněla.
"Je v pořádku, všechno se dozvíš."
Dark se s křikem probudila a zjistila, že je v Jackově náruči.
"Pššš, to nic, klid, jsem u tebe." Uklidňoval ji, jako by byla malé dítě. Dark se stulila v jeho chladné náručí a dál vzlykala.
"co- je- s Wen-dy? Kde je?" Jack najednou zkameněl, jako by byl v transu.
"Co se děje?" vyděsila se Dark. Jack se zhluboka nadechl a pak se uvolnil.
"Radek mě volal myšlenkami, Nesmíš se o mě tolik bát…" dodal a v hlase mu zazněla hořkost.
"Na co narážíš?" Vykulila Dark oči.
"Tím si nelam hlavu. Už vím, kde jsou, máme se s nimi sejít." A už zase Dark letěla vzduchem na Jackových zádech.

4. kapitola

16. května 2011 v 20:52 moje kniha
4. Dýchej, je to OK
"Co, Co? Co se to…? Proč…?" Vzlykala Dark Jackovi na rameni, ten jí pomalu vedl na chodbu z temné haly a pak ven do zahrady.
"To nic, Dark. To nic." Uklidňoval jí Jack.
"Jak to, že to nic? Vždyť ona, ona se svíjela a křičela." Dark se zmocňovala hysterie, vzlykala a hlas se jí lámal na každém slově.
"Dark, nekřič! Já ti to vysvětlím. Neboj se, srdíčko moje, prosím uklidni se! Prosím!" Jackův hlas byl prosebný, seděli v zahradě a Jack jí houpal na kolenou jako malé dítě.
"No tak, neplač, nebude si to pamatovat. A navíc si to vybrala sama. A touhle dobou už určitě spí."
"Spí?" Nevěřícně se ptala Dark. " Jak může při takové bolesti spát?"
"Jed se rozšíří rychle a přinese s sebou uspávací prostředek, který otupí všechno a pak jed začne působit. Zpomalí srdce, zahustí krev a tak všechno."
"Takže už nic necítí?"
"Ne, už ne. Zpomalí se jí srdce na minimum, člověk nepozná, že jí srdce ještě tluče, pak se probudí. Bude vyčerpaná, ale tu bolest si pamatovat nebude."
"Jak ses proměnil ty?" Zeptala se Dark zvědavě. Jackovi v tu chvíli ztuhlo celé tělo a tvář mu zkameněla. Dark se polekaně dotkla jeho studené tváře.
"Co je? Co se děje?" Ptala se vyděšeně.
"Ale nic, jen… jsem si na něco vzpomněl, prosím neptej se mě už na to."
"Nebudu" slíbila Dark. " A jak to všechno funguje? Co to obnáší být upírem?" Vyzvídala zvědavě Dark.
"Jsme nepřekonatelně rychlí a silní, živíme se krví a nepotřebujeme spát ani jíst, ale to neznamená, že nemůžeme. Rádi jíme a spíme. Rádi se vám podobáme," usmál se "myslím jako lidem. Je tady ale problém, za naši existenci trpíte, my se živíme lidskou krví." Dark se na něj vyděšeně podívala.
"Ne, klid! Ne všichni, já s Radkem, Simem a těmi ostatními, co jsi viděla se neživíme krví lidí, ale vesmírných bytostí. To znamená, že lovíme ve vesmíru."
" Co tam lovíte? Vždyť život je jen… Vlastně asi ne, když žijete vy."
"My tak docela nežijeme…" Usmál se Jack "A vesmír není prázdný ani z daleka. Je plný různé havěti a tou se živíme my odlišní" Naznačil ve vzduchu uvozovky.
"Jak to že mluvíte Anglicky?" ptala se Dark neúnavně dál, byla zvědavá.
"To se týká naší historie. My jsme kdysi nemluvili vůbec. Dokážeme si číst myšlenky navzájem, ale ne lidem." Další dokonalý usměv. "První výlet našich předků na Zem byl do Anglie. Naši loví v kvantech, ani nemá ponětí, kolik vašich nezvěstných se ocitne tady, na Vamperu. Když je sem poprvé přivezli, protože už nebylo čím se tady živit, museli se nějak dozvědět, jak se na Zemi maskovat. A tak jsme se naučili Anglicky a v našich školách se krom technik lovu začaly vyučovat i jazyky. Umíme mluvit většinou zemských jazyků."
"Páni! A co smrt?"
"Tady na Vamperu jsme víceméně nesmrtelní, zabít nás může jedině upír nebo vlkodlak…"
"Vlkodlak?" přerušila ho Dark. "Připadám si jako v hororovém filmu… Upíří, vlkodlaci… A co takhle Zombie a čarodějnice?" Jack se rozesmál.
"Dark uklidni se, o Zobie a čarodějnicích nic nevím, ale Vlkodlaci jsou součástí VAŠÍ evoluce, ne upíří. Je to lidská ochrana. Vyvíjejí se z vlků a chrání zemi před námi." Vysvětlil.
"Jasně." Řekla Dark.
Jack se najednou napřímil a kývnul hlavou, jakoby souhlasil s něčím, co však nikdo nevyslovil.
"Co je?" zeptala se Dark vyjeveně.
"Radek nás volá, Wendy se probrala."
Vzal Dark do náruče a běžel s ní zpět k hradu, ale ne do temné chodby, ve které byla Wendy proměněná, nesl j po schodišti, nejspíš do nějaké věže.
Ocitli se ve velkém sále. Všichni co tam byli, byli upíři, až na Dark, která také jako jediná byla v džínech a svetru. Ostatní měli krásné večerní šaty.
"Něco se tu slaví?" zeptala se Dark a při tom jí připadalo, že na ni všichni koukají, jako na kus jídla, s hrůzou si uvědomila, že je to vlastně pravda.
"Jo, jasně." Řekl Jack ironicky. "Prosím tě, drž se u mě a buď připravená utíkat… nechci o tebe přijít!" Přitáhl si Dark k sobě a hleděl jí do nechápavých očí. "Jsi člověk, proudí v tobě krev, která mi neuvěřitelně voní, protože si mi souzená, to je taky důvod proč Radek nemohl proměnit Wendy, taky je mu souzená, ale to není teď důležité, tvojí krev cítí i ostatní a…"
"…Oni mě mají zabít." Uvědomila si Dark. V Jackových očích se mísila bolest se strachem.
" Nedovolím jim to!" řekl odhodlaně a pak máchnul rukama kolem sebe. "Ale tohle je slavnostní tabule!" znechuceně se podíval mimo.
Přiběhla Wendy. Chtěla Dark obejmout, ale kousek od ní se zastavila a zavřela oči. Hned za ní stál Radek, který jí pevně držel a šeptal k ní : "Klid, no tak! Dýchej pusou!"
"Dobře" vydechla krátce Wendy a pak otevřela oči. Omluvně se na Dark podívala. "Promiň." Šeptla. Dark jen přikývla, byla příliš vyděšená. Její nejlepší kamarádky měla chuť vysát její krev…
"Máš krásné šaty…"řekla obdivně "Já jsem jen v džínech." Dark se snažila uklidnit a tak odvedla své myšlenky jiným směrem.
"Alespoň se ti bude lépe utíkat…" Poznamenala ještě Wendy. Radek s Jackem se na ni vyčítavě podívali.
"Sakra proč bych měla utíkat?" Rozčilovala se Dark. Štvalo ji, že je mimo obraz, že jí něco uniká.
"Klid Dark, je buď- prostě připravená. Pojďme." Pojďme, řekl Jack a otočil se k masivním dřevěným dveřím, kterými všechny přivedl do kamenného sálu s dlouhým stolem a mnoha židlemi po obou jeho stranách. Sál byl osvětlený pochodněmi, na nichž tančily plamínky ostrého světla, které pouštělo strašidelné stíny po stěnách, okna byla zavřená a za nimi se rozprostírala noční krajina.
Jack s Radkem je vedli, posadili se k dlouhému stolu, před nimi byl veliký prostor připomínající taneční parket. Upíři tančí? Pomyslela si Dark. Jack tajně svíral Darčinu ruku pod rudým ubrusem, který zakrýval celý stůl. Seděla vedle Wendy, tak se jim konečně naskytla příležitost si popovídat.
"Jak ti je?" zeptala se Dark.
"Dobře, ale je to takové divné, pořádně si nic nepamatuju, jen tu místnost ve které jsem se probudila, jinak nic."
"A co se stalo potom?" vyzvídala Dark. Byla zabraná do rozhovoru, a tak si nevšimla, že do místnosti vešla spousta upírů, kteří také usedli ke stolu.
"No, probudila jsem se u Radka v náruči. Potom přišla nějaká žena a něco si s Radkem říkali, ale protože jsem ještě skoro spala, tak jsem jim nerozuměla. Ale když jsem se úplně probrala, zjistila jsem. Že mám teď mnohem lepší sluch, slyším přes zdi a rozumím, i když Radek mluví strašně rychle." chlubila se Wendy.
"tak je to fajn ne?"
"Jo, až na to, že mám pořád hroznou žízeň a ty tak voníš…" Dark vytřeštila oči.
"Promiň. Chci říct, že je mi ze mě samotné špatně."
"Ale Jack říkal, že jde živit se vesmírnou krví." Nechápala Dark.
"Jo to jo, ale chce to cvik, je to… jako s kouřením, musím se naučit odolat.
Dveře do síně se s rachotem otevřely a přerušily veškerou konverzaci. V sále se rozhostilo ticho, všichni upíři upírali lačné pohledy na dveře z nichž se valila snad stovka lidí, vyděšených, nechápajících. Když se dveře s ohlušující ránou zavřely upíři ožili, přišel čas se nakrmit. Někteří upírali pohled na Dark.
"Utíkej!" vykřikl Jack. Dark věděla že to bylo na ni, ale byla moc pomalá a tak k ní Jack přiskočil, vzal si ji na záda a běželi. Všichni se nořili do tmy Wendy, Radek i Jack s Dark na zádech.
Doběhli do nějakého starého domu. Na půl se rozpadal.

3.kapitola

16. května 2011 v 20:50 moje kniha
3. Očekávané
Byla to neskutečná rychlost, skoro je nebylo vidět. Wendy s Dark nestačily ani vykřiknout a ti dva už stáli vedle nich. Zhluboka se nadechly nosem, jakoby nasávali nějakou vůni, pak zavřeli oči a ruce se jim sevřely v pěsti.
"Jsou to ony" řekl jeden. Byl vysoký s lesklými, tmavými vlasy, oči měl karmínové.
"Cítím to." Kývnul hlavou druhý, o něco menší, než ten, co stál vedle Dark, měl úplně krátké světlé vlas, ale oči měl stejně rudé, jako první, jejich kůže byla mramorově světlá. Natáhl bledou ruku, jakoby se chtěl Wendy dotknout.
"Konečně." Řekl.
"Kdo, kdo jste?" koktala vyděšená Wendy a tiše se divila, že oba mluví Anglicky. Dark se zahleděla do krásných očí toho stojícího vedle ní.
"Psst! Neboj se. My jsme upíři…" řekl, ale když viděl, jak sebou obě cukly, mlčel. Podíval se na blonďáka.
"Klid, neublížíme vám. Čekáme na vás už mnoho let. Jsem Jack." 5ekl tichým uklidňujícím hlasem. Dark se topila v jeho pohledu. Wendy bojácně vzhlédla, aby viděla do tváře toho druhého.
"Jste…upíři?"
"Ano já jsem Radek. Tady u nás se o vás mluví už dlouho."
"Jak se o nás může mluvit? Ztroskotaly jsme tady před několika minutami."řekla Dark když odtrhla pohled od Jackovýh očí.
" A kdo o nás mluví?" Radek se usmál."Jste na planetě plné upírů, Wendy."
"Jak znáš moje jméno?" divila se Wendy.
"Vždyť říkáme, že se tady o vás mluví. Ale teď na to není čas. My dva jsme jiní než ostatní, my vám neublížíme, ale ostatní… Jsou odhodlaní vás zabít!" přiznal sklesle Jack.
"Aha" vydala ze sebe Dark nervózně. Bylo to, to jediné, co ze sebe dokázala vypravit.
"No tak, Dark, nebojte se, spolu to zvládneme."
"Jenže pokud vím," vložil se do toho Radek "tak oni je cítí stejně dobře, jako my."
"To je jedno, já se o Dark postarám!" rozčiloval se najednou Jack.
"Jde o to," řekl Radek "že každá z vás máte svoji vůni, vůni krve a vábí upíry. Jediné jak to zrušit, je že vás proměníme."
"Ne!" Vykřikl Jack a skočil před Dark, jakoby jí bránil.
"Je to jejich volba, Jacku." Snažil se ho přesvědčit Radek. Jak si povzdechl a napřímil se. "Fajn!" vyštěkl skrz zaťaté zuby a otočil se k Dark očekávajíc její odpověď.
"Proč to nechceš?" Zeptala se Dark místo odpovědi.
"Kdybych si myslel, že tě to zachrání, udělal bych to hned, ale dokud bude šance na jinou záchranu…" Jack se jí podíval do očí a ona v nich bloudila. "Věř, nebo ne já jsem tě miloval ode dne, co ses narodila a teď je to ještě silnější." Neodtrhla pohled a zašeptala "Věřím ti!" Pak zesílila hlas. "Nechci být upírka, dokud to nebude nezbytně nutné."
Radek jen přikývnul a otočil se k Wendy. "Taky se musíš rozhodnout." Řekl prosebně.
"Jo, rozhodnu se, ale můžeme to odložit? Někdo přichází." Řekla spěšně Wendy a ukázala mezi modré stromy.
"Jasně." Řekli Radek s Jackem společně. Jack si hodil Dark na záda tak lehce, jako by byla malé dítě a Radek si vzal Wendy do náruče. Oba se rozběhli. Jako vítr letěli krajinou a pak tmavou a mokrou chodbou.
Zastavili se v tmavé hale. Stálo tam Pět dalších upírů. Dark se Wendy se vylekaně podívaly na Jacka s Radkem.
"Klid oni jsou s námi." Řekl Radek a podíval se na Wendy.
"Chci," řekla " chci být upírka."
Radek najednou vypadal vyděšeně.
" Co se děje?" Zeptala se Dark.
Radkovi se v očích zrcadlila hrůza.
"Nic, miláčku." Řekl Jack a přitiskl ji k sobě.
"Miluju tě!" řekl Radek Wendy, políbil ji a pak prosebně pohlédl na Jacka. Ten pustil Dark z obětí a šel k němu, aby ho sevřel v železném objetí.
K Wendy přistoupil upír se světle červenýma očima a havraními vlasy.
"Můžu?" zeptal se formálně. Pak nechápající Wendy odvedl k dřevěnému stolu, na který ji položila, zaklonil jí hlavu.
Dark s hrůzou sledovala, jak se mu ostré zuby lesknou ve světle pochodní. Sklonil se nad Wendy a pak jí zuby zaťal do hrdla. Jed se začal rychle šířit. Wendy začala úpět bolestí, svíjela se a křičela. Dark se vyděšeně podíval na Jacka, kterému se v objetí zmítal Radek a snažil se z něj vyprostit. Dark se nahrnuly slzy do očí. Wendin křik jí naháněl husí kůži. Když ji Jack uviděl, kývnul na jednoho upíra.
"Sime, můžeš?" zeptal se, jakoby šlo o úplně běžnou věc.
"Jistě." Řekl Sim a sevřel Radkova Ramena. Dark ani nezaregistrovala pohyb a Jack už stál vedle ní.