Leden 2010

2.kapitola

10. ledna 2010 v 14:47 moje kniha
2.Vesmír patří všem
Vesmírnou lodí začala zmítat obrovská síla. Dvoučlennou posádku vtahovala černá díra, svými chapadly jí táhla do svých útrob. Takhle si svou výpravu dívky nepředstavovaly, let měl bát klidný, jednoduchý úkol, Tam a zpět, vyměnit baterii na základně na měsíci, pořídit pár fotografických snímků a zpět. Tohle se nemělo stát!
"Wendy, pásy!" křičela vyděšená Dark. Hlas jí přeskočil. Strach se dal téměř nahmatat. Kdyby se teď něco s raketou stalo, neměly by ani kyslík, už byly oblečeny v džínech a tričkách.
"Informuj základnu!" Wendy se snažila udržet klidný hlas. Marně. Obě byly k smrti vyděšené.
"Základno! Sakra, pomoc!" křičela Dark již po několikáté do vysílačky.
"Já tady nechci umřít. Nechci!" Vzlykala Wendy. Měly strach. Samozřejmě.
Let, který si vysnily, se stával noční můrou. Pluly naprostou tmou, raketoplán s sebou trhal, jako když si mořské vlny předávají tonoucího. Topily se v temnotě… Hrůza ze smrti byla nepřekonatelná, každou chvíli do nich mohlo narazit jakékoli těleso, vždyť kolik raket už s sebou stáhly černé díry a pohltily je? Nikdo nevěděl, co se děje dál. Dívky přemýšlely o svých rodičích, kteří na ně byli pyšní, že se vydaly do vesmíru, ale budou tak pyšní, až zjistí, že jim vesmír vzal dcery a už je nevrátí?
"Něco se stalo." Zašeptala Dark, když všechna světla zhasla a loď se zklidnila.
"Je klid, nic se netřese." Vydechla Wendy. Třesoucíma se rukama odepnula pás a chtěl dojít k přístrojové desce, která řídila všechnu elektřinu.
"Stav bez tíže…"řekla udiveně, když se vznášela v prostoru.
"Hele, navigátor funguje." Řekla Dark a ukázala na desku s blikajícím informátorem. Postupně začalo všechno fungovat, tedy až na vysílačku, která zůstala hluchá.
"Nějaká slepá zóna?" zeptala se Wendy.
Dark pokrčila rameny. "To nevím, ale vypadá to, že jsme blízko slunce, támhle je světlo." Ukázala do prostoru před lodí, kde na konci jakéhosi tunelu blikalo světlo.
"To není slunce, vypadá to jako by tam byl světlý vesmír kde to jsme?"
Nevím, ale myslím, že tohle bude výlet na dlouho a my máme zásoby jídla jen na pár dní, vody je dost…" řekla Dark, když si uvědomila, že z černé díry se ještě žádná loď nevrátila. Měla pravdu, tenhle výlet byl na dlouho…
****
Po měsíci letu byly obě zoufalé, neměly co jíst a vody už taky moc nezbývalo.
"Umřeme tady?" zeptala se tiše Wendy, když obě ležely v křeslech a chystaly se spát. Hodiny už dávno přestaly počítat.
"Nevím" odpověděla Dark bez zájmu.
"Nad čím přemýšlíš?" otočila se Wendy.
"Jak dlouho to budeme ještě trvat a proč se to vlastně stalo."řekla Dark a zavřela oči.
"To nevím, ale stejně je divné, že od té doby, co jsme se vřítily do té černé díry, se loď řídí sama."
"Pořád se blížíme k tomu světlu, třeba tam je něco, co má vlastní gravitaci"
"Takže bychom mohly přistát?"
"No,"uvažovala Dark nehlas "pokud tam něco je, tak to má tu gravitaci obrovskou, už nás to táhne dlouho, takže bychom do toho narazily obrovskou rychlostí… Jenže tam taky nemusí být nic."
"Myslíš jako vodní vír? Protáhneš se k vrcholu, jene on tam žádný vrchol není…pokračuje dál…"
"Přesně tak."
"No uvidíme." Ukončila Wendy a zavřela oči. Pokud tam nějaká planeta je, k čemu nám to pomůže? Nic tam nebude, zásoby nedoplníme. Stejně umřeme. Pomyslela si Wendy a pak usnula.
Když se obě probudily, obklopovalo je světlo a lodí zase něco zmítalo.
"Navigátor něco zachytil! Asi nějakou planetu, nepohybuje se."
"Možná, stejně se tomu nevyhneme. Připoutej se!" Křičela Dark a pak šeptem dodala: "…to je jediné, co ještě můžeme udělat." Hlas se jí při té větě několikrát zlomil.
"Bojím se" šeptala Wendy bezmocně.
"Já taky" Odpověděla Dark a sevřela Wendinu ruku. Raketa zrychlila. Všechno se třáslo. A pak… jakoby loď byla zachycena nějakou sítí, zpomalily. Téměř plachtil, až přistály. Ovšem ne dostatečně ladně na to, aby se raketoplán nezničil.
"Ven!" zakřičela Wendy. V rychlosti si ani nestačily obléct skafandry, zůstaly v džínech a svetrech.
Nestačily se divit! Planeta byla plná rostlin,byly úplně jiné, než na Zemi, ale určitě to rostliny byly. A ptáci. Byli obrovští.
"Je tady kyslík"vzdychly obě najednou, když si během pár vteřin uvědomily, že mohou dýchat. Nádech, výdech. Vzduch voněl nádhernou vůní. Směs Sladkých a jemných výparů. Bylo světlo, na obzoru svítila dvě slunce. Stromy, pokud se tomu tak dalo říkat, mely růžovo-hnědé kmeny a modré listí.
Tráva byla zelená, ale úplně hustá a měkká, jako koberec. Ptáci zpívali a byli tak velcí…
"Nádhera"Vydechla Dark.
"Je tady život" řekla Wendy a nevěřícně se rozhlížela.
"Hele!Lidi?" Wendy se otočila.
"No vypadají tak, ale podívej, oni se třpytí. A ty oči!"
"Jsou rudé, ale nádherné."
Obě začaly instinktivně couvat. Dva muži se na sebe podívali a přikývli, jakoby si něco řekli, přitom se jejich rudé rty nepohnula a oni se rozběhli, nebo spíše letěli?




1.kapitola

10. ledna 2010 v 14:44 moje kniha
1.Start
Dark se zhluboka nadechla. Vystupovala do vesmírné rakety, která zahájí její dobrodružství. Nebude sama, poletí s ní její kamarádka Wendy. Obě byly šťastné, plnil se jim sen.
Dark bylo dvacet pět let a už od malička se chtěla stát kosmonautkou. Toho dne se jí ten sen plnil.
Wendy byla starší, bylo jí sedmadvacet a už jako malá, pětiletá, copatá holčička si hrála, že letí na měsíc.
Seděly připoutané v raketě a v duchu se loučily se svým domovem, s Anglií. Narodily se tady a teď se jen těžko loučily, i když to mělo být jen an dva měsíce. A co teprve jejich rodina? Budou na ně pyšní? Určitě! Říkaly si.
Měly na sobě skafandry, které jim bylo povoleno sundat až, když opustí planetu Zemi.
A pak to přišlo: START!
I když byly studované a proškolené, dostaly strach. Tolik věcí se může stát při letu do vesmíru…
"Už si můžeme odepnout pásy," řekla Dark.
"Jo myslím, že už jo. Jak ti je?" ptala se Wendy.
"Skvělý a ty?"
"Jsem šťastná…" vzdychla Wendy. "Je to úplně jiné než v centru. Podívej se ven!" Wendy ukázala na tmu probodanou snad miliony zářivých kuliček vysetých v prostoru před nimi. Dark jen vydechla: "Nádhera." Tak to jinde nežve vesmíru nevidí. +
Ani jedna z nich netušila, kolik dobrodružství se před nimi ve vesmíru skrývá, jak moc se jejich životy touto cestou změní a jakou cenu to bude stát. Byl to osud? Měli život nalinkovaný roky dopředu?
…Prý ano!



Moje kniha

10. ledna 2010 v 14:43 moje kniha
Obsah
Kniha 1.
I. Start
II. Vesmír patří všem
III. Očekávané
IV. Dýchej, je to ok
V. Skládačka
VI. Věštba
VII. Mezitím
VIII. Nevyhnutelné
IX. Garda
X. Bitva





Předmluva

Co je psáno, to je dáno… to je osud!
…ale co když najdete bytost, kterou milujete natolik, že jste ochotni změnit sebe sama, abyste ho zachránili?
Když jste připraveni položit za něj život?
…je možnost ten osud změnit?











TAk Stastny novy rok!!!

1. ledna 2010 v 17:50
Lidičky, přeju Vám mnoho úspěchů, štěstí, lásky, radosti a hlavně zdraví v novém roce!
Ať je tak aspoň o chlup lepší než byl ten předešlý a když už to nepůjde, tak alespoň tak dobrý jako byl ;-)
Nezapomeňte doržet svá předsevzetí!!! :D Já si radši žádné nedávám ;-) Nikdy je nedodržím :D