Milí čtenáři

31. října 2012 v 18:59
Milí čtenáři a navštěvníci, jelikož jsem začala mít s blog.cz drobné i větší problémy, rozhodla jsem se vytvořit stránky na nové adrese, postupně všechny přízpěvky přestěhuji tam a nové příběhy budu taktéž dávat na novou adresu. Nebojte, tyto stránky nezruším, jen už nebudou nadále aktualizovány, takže pokud jste zvědaví na mou další tvorbu naleznete ji na:
 

9.Kapitola- Luccia

5. října 2012 v 20:50 | Amy a Elis |  Sigma
púrávě jsem zjistila, že jsem přeskočila devátou kapitolu. takže zde

Anděl Smrti

3. října 2012 v 20:06 | Elis |  Povídky na jednu noc
Není jednoduché dívat se smrti do tváře, ale když vám umírá někdo blízký, nemáte jinou možnost. Sedíte tam, u postele, držíte ho za ruku a zíráte na to, jak vám Smrt bere milouvanou osobu a vy, přestože byste chtěli bojovat, nemáte jak.
Hlavou vám plynou vzpomínky na hezké chvíle, v zoufalé naději, že tím hezkým přebijete bolest. A přitom uvnitř vás zuří bouře paniky v níž se ozýva: "Zůstaň! Neodcházej! Nenechávej mě tu samotnou!" Stále dokola.
Ale nic už nepomůže, ani prosby, pláč, či sliby. Dokonce ani vroucí motlitba, na kterou nakonec všichni spoléháme, není nic platná.
Pak máte pocit, že ste se s tím smířili, klidně snášíté bolest a jen sedíte u lůžka a pozorujete, jak z člověka před vámi, jehož rty ještě nedávno šeptaly lechtivé sliby, utíká život. Znáte to?
Já ano...
Právě tak tady sedím, držím ho za ruku a dívám se do očí, které mne již nepoznávají. Už to není on. Je někde hliboko pod závojem morfia.
Ústa se občas otevřou a já doufám, že mne pozná a řekne, že mě miluje, že se alespoň rozloučí, než odejde, ale po chvíli se rty zase smknou k sobě.
Nemám už ani sílu plakat.
Vchází sestra a kontroluje přístroje a kapačku.
"Měla by jste..."
"Ne!" odseknu tiše s pohledem upřeným na jeho tvář.
Vím, co chce sestra říct, opakují mi to stále dokola.
MĚLA BYSTE SE PROSPAT A JÍT SE NAJÍST, STEJNĚ VÁS NEVNÍMA Nikam nejdu! Nedovedou pochopit, co ten, který je pro ně jen jménem v kartě, pro mne znamená to jediné, co na světě mám.
Sestra pokrčí rameny. Jeho srdce zakolícá, přístroje se rozezvučí. Stisknu jeho ruku a zavírám oči. Zkluboka se nadechuju.
"Ještě ne!" šeptám.
Srdce naskočí, než doběhne lékář. Vydechuju. Doktor vše zkontroluje. Dotýká se mého ramene.
"Už to nebude dlouho trvat." Zvedám hlavu. Mám pocit, že nerozumím tomu, co říká, přesto přikivuju. Doktor i sestra odcházejí.
Nakláním se nad něj. POkládám mu ruku na jeho tvář. Jeho oči se ke mě obracejí, snad mě i poznává, jeho rty naznačují úsměv.
"Bude to v pořádku" šeptám a chci tomu věřit.
Nevím, co se děje, ale bolest nejdou mizí z jeho tváře. V očích se rozzáří plamínky, které důvěrně znám. Kdyby neměl kruhy pod očima a tváře vyzáblé tak, že pod napjatou kůží vystupují kosti, vypadal by jako dřív.
Zvedá ruku a hladí mě po tváři. Zavírám oči.
"Vždycky budeš moje. Nezapomeň na to." šeptá a palcem mi kreslí po tváři.
"Nezapomenu, slibuju."
Myslím na to, že je to poprvé za dlouhé dny, co promluvil.
Chci zavolat doktora, říct mu, že se něco změnilo. Zvedám hlavu. Stojí předemnou muž v bílém hávu. Ksem zmatená.
"jste lékař?" Ptám se.
"Ne" odpovídá stroze. Nic mi nedává smysl. Dívám se na muže mého srdce, který umírá.Usmívá se. Ničemu nerozumím.
"Kdo tedy jste?" ptám semuže v bílém.
"Anděl smrti."
"Pro Boha!" zalapám po dechu. Někde v hloubi vím, že je to pravda.
"Ano, i Bůh v tom hraje roli..." prohodí klidně.
Pohlédnu na svého snoubence.
"přišel jste si pro něj?" ptám se anděla.
"Ano. Máte poslední možnost se nad člověkem který je mi nejdražší a vím, že o něj za okamžik příjdu.
"Miluji tě!" Usmívá se na mě.
Z mých úst unikne vzlyk. Myslela jsem, že už nemůžu plakat, ale po tvářích mi stékají horké slzy.
"Taky tě miluji! Nezapomenu na tebe! Nikdy!" vzlykám. Otírá mi slzy z tváře.
"Bude to v pořádku..." říká a já vím, že tobu věří. Také jsem věřila, ale to bylo dříve...
Skládním se k němu. Hledím do nádherných očí, kde se chvějí poslední zbytky života. Líbám ho. Na ústa, na čelo, tváře i nos. Otřásají mnou vzlyky. Tiskne mě k sobě a usmívá se.
Bere mou tvář do dlaní a vtiskne mi jediný polibek na čelo.
"Sbohem." zašeptá.
"Sbohem." odpovídám. Jeho ruce ochabnou, oči se zakalí. Vydechne. Z úst vychází obláček páry. Přístrojevřískají. Kolem je spousta lidí. Nevnímám je.
Hledím na obláček bílé páry putujícího vzhůru.
Anděl samrti se smutně usměje a pohlédne vzhůru.
"Sbohem." Řekne a zmizí.
"Filipe!" křičím ještě mezi vzlyky, ale on už mě opustil.
Odešel s andělem a nechal mě samotnou.
...a nebylo snadné hledět smrti do tváře
 


3. Kapitola

19. září 2012 v 14:18 | Elis |  Čarodějka a kat


U srdce žár
A v hlavě zmatek,
Láska je dar
Se spoustou zkratek

Testar stále seděl za stolem a jeho žena, Gertilie, stála u plotny. Bratr zvedl hlavu od stolu a zahleděl se na mě. První však promluvila jeho žena.
"Zdravím tě, Rivalde." Pozdravila s úsměvem. Oplatil jsem jí pozdrav, ale hleděl na Testara. Jeho pohled byl zvláštní.
"Děje se něco, Testare?" nevydržel jsem to. Bratr zavrtěl hlavou.
"Já jen, jestli si někde nenechal hlavu, vypadáš zasněně…" porušil svou dokonale kontrolovanou masku a upřímně se rozesmál. Hodil jsem po něm kápi.
"Hleď si svého, bratře!" rozesmál jsem se.
"Bude ta dívenka jíst?" vložila se do našeho laškování Gertilie. Pokrčil jsem rameny a zahleděl se na dveře svého pokoje.
"Zeptám se" řekl jsem, a vydal se v rozpacích za tebou.
Procitlas ve chvíli, kdy jsem zavřel dveře. Tvé nádherné oči na mě hleděly ze zpocené tváře lemované zrzavými vlasy. Vypadalo to, jako bys kolem hlavy měla plamínky.
Když jsi zaostřila svůj havraní pohled, usmála ses a já měl pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi.
Vykročil jsem k lůžku.
"Jak je ti?" zeptal jsem se, jakmile jsem si byl jist, že mě nezradí hlas. Trhaně ses nadechla.
"Špatně se mi dýchá." Píplas. Pohladil jsem tě po hřbetu ruky.
"To přejde" usmál jsem se. "dala by sis polévku? Žena mého bratra právě uvařila."
"Ráda." Vydechlas. Bylo vidět, jak tě mluvení vyčerpává, ale nedalas to na sobě znát. Stiskl jsem tvou ruku a šel pro misku s polévkou.
Když jsem se vrátil, sedělas opřená o polštáře.
"Máš ležet! Nesmíš se moc hýbat!" obořil jsem se na tebe. Sklopilas oči.
"Nenajedla bych se v leže." Ta obyčejná věta mě uzvedla do rozpaků. Nevěděl jsem, co říct, mělas pravdu. Odkašlal jsem si. Stál jsem uprostřed místnosti s miskou v ruce a koukal na tebe. Nervózně si se usmála.
"Dáš mi tu polévku?" Zatřásl jsem hlavou, abych si ji pročistil a přistoupil k tobě. Vzala sis polévku a začala pomalu jíst. Bylo znát, že tě každý ohyb bolí, ale neslas to statečně a já tě za to obdivoval. Mezi sousty jsi dělala přestávky a lapala po dechu. Toužil jsem ti pomoci, ale nevěděl jsem jak.
Když jsi dojedla, opřela si se znovu do polštářů.
V místnosti bylo ticho a já přemýšlel, co říci.
"Co tvůj obvaz?" zeptal jsem se nakonec. Chtěla jsi pokrčit rameny, ale rozmyslela sis to.
"Smím se podívat?" zeptal jsem se. Jen jsi přikývla. Odkryl jsem kožešinu a dotkl se obvazu, byl propocený.
"Vyměním ti ho." Navrhl jsem. Znovu jsi přikývla. Došel jsem pro plátno a obvazy. Sedl jsem si na postel a pomohl ti napřímit se. Když si se posadila, těžce jsi oddechovala.
Začal jsem odmotávat obvaz nasáklý potem a hleděl ti do očí. Topil jsem se v té temnotě. Dotkl jsem se místa, kde se vzdouvaly zlomené kosti a dával si pozor, abych se díval na zranění a ne na tvá ňadra, jež se dmula těsně nad zraněním. Když jsem přejížděl prsty po zlomenině, sykla jsi.
"Omlouvám se." Řekl jsem tiše a tys mě pohladila po rameni.
"Zranění bolí, to už tak bývá." Zopakovala si Irisina slova, ale když jsi je vyslovila ty, zněly něžně a konejšivě. Přikývl jsem.
"To ano, ale stejně mě to mrzí." Pak jsem si vzpomněl, co ještě Iris říkala, že já ta zranění působím a tak mě napadlo, že tobě toto zranění musel také někdo způsobit.
"Kdo ti to udělal?" Zeptal jsem se a začal zranění znovu obvazovat. Pohlédlas na mě zpod dlouhých řas. Pátralas očima v mých, jako bys za tou jednoduchou otázkou hledala nějakou lest.
"Jsem jen zvědav, kdo mohl ublížit tak mladé, bezradné dívce."
Chtěla jsi pokrčit rameny, ale ve chvíli, kdy jsi jimi pohnula vzhůru, si vyjekla.
"Žádné prudké pohyby!" pokáral jsem tě. Přikývlas.
"Tak kdo ti ublížil?" nedal jsem se odbýt. Odvrátilas pohled.
"Řekněme, že jsem se dostala do rukou nesprávným mužům."
Zamračil jsem se a chtěl něco namítnout, ale zavrtělas hlavou dříve, než jsem otevřel ústa.
"To není důležité, hlavní je, že jsem jim utekla." Pár vteřin jsem na tebe hleděl. Hlavou mi vířily myšlenky, zahnal jsem je potřásáním hlavou a pokračoval v obvazování.
"Jak jsi dokázala běžet s tímhle?" zeptal jsem se nakonec a ukázal na tvůj hrudník"
"Nevím…" odpověděla jsi "Bylo důležité jim uniknout, bolest se mi podařilo nevnímat, až do chvíle, kdy jsem tě spatřila, chtěla jsem tě požádat o pomoc, ale…"
Udělal jsem uzel na obvaze a pohladil tě po tváři.
"Jsi statečná, Armanteo."
Usmála ses a v tom úsměvu byla spousta citu.
"A tys mě zachránil, Rivalde…"
Položilas se polštářů a opřela si hlavu o mé rameno. Jako dítě v otcově náruči jsi znovu usnula.

15.Kapitola- Set

2. září 2012 v 21:24 | Amy a Elis |  Sigma
Další kapitola zde

14. Kapitola- Luccia

27. srpna 2012 v 23:08 | Amy a Elis |  Sigma
Přestala jsem počítat dny na moři. Hlava se mi točila den ode dne čím dál víc a v krku jsem měla knedlík, který nešel polknout. Tělo mě bolelo z nepohodlí v kajutě a neustálého ponižujícího chování mužů, nejen ve vězení ale i na lodi. Podezřívala jsem svět, že se za ty měsíce úplně od základu změnil. Jako by, vymřelo gentlemanské chování a bylo nahrazeno zvířecí divokostí. Žádný z těch mužů si nedovolil mi znovu tak odporně ublížit, ale nadávky a hrubé chování jako by k nim přirostly. Tuto část světa a života jsem nikdy nepoznala a ani jsem ji nechtěla znát. Děsila mě. Toužila jsem po tom klidu a nevědomosti v mém domě. Připadalo mi jako by mě jeho zdi chránili před tím, co jsem zažívala teď. Jak moc jsem si začínala přát, aby se nic z toho nestalo. Ale bohužel se to již stalo a já jsem nemohla vrátit minulost.
A tak jsem se pomalu blížila k břehům nové země, která pro mě měla znamenat nový život. Naději? Či snad spásu? Ne, jen utrpení a vyhnanství. Na den připlutí do přístavu jsem nechtěla ani pomyslet.

2. Kapitola

15. července 2012 v 20:06 | Elis |  Čarodějka a kat
Pláténko bílé
A postel měkká,
Ke krásné víle
Pomoc už spěchá.

To lesklé čelo,
Krůpěje potu,
Havraní oč
V bolestném třpytu

Postava malá,
Tělíčko křehké,
Pak žena stará
K dívence klekne.

Držím tě za ruku,
V očích máš strach,
Ve skromném příbytku
Bolesti pach.

Znovu jsi vykřikla a tvá ruka stiskla tu mou pevněji.
"Iris…" sykl jsem na ranhojičku. Zvedla hlavu od plátna, kterým ti stahovala poraněný hrudník.
"Ještě slovo a vyhodím tě ven, Rivalde! Dělám svou práci nejlépe, jak umím. Zranění bolí, to už tak bývá. A ty, který většinou ta zranění působíš, bys to měl vědět nejlépe." Rozkřikovala se Iris. Stočil jsem zahanbeně pohled k tvé tváři. Pohladil jsem tě po zpoceném čele.
"Vydrž ještě chvíli." Snažil jsem se tě ukonejšit. Iris si odkašlala.
"Necháš mě pracovat?" vyštěkla.
Přikývl jsem a poodstoupil. Tvou ruku jsem však nepustil.
Iris se opravdu snažila pracovat rychle a šetrně, přesto se to neobešlo bez několika dalších výkřiků. Při každém tvém bolestném vyjeknutí jsem měl pocit, že se choulím do sebe a stokrát raději bych cítil bolest místo tebe, než jen bezmocně stát a poslouchat tvůj křik.
Když Iris odešla, opatrně jsem tě položil do polštářů. Znovu jsem se zahleděl do tvých temně černých očí.
"Takové oči jsem ještě neviděl…" vydechl jsem, aniž bych si uvědomil, že to říkám nahlas. Slabě ses usmála a s námahou řekla: "To říká každý…"
Plaše jsem se usmál.
"Jsou krásné."
"To se ti jen zdá…" Odvětilas a zavřela je. I tak zůstala tvá tvář půvabná. Lehce jsem se dotkl tvého čela a přejel palcem po spáncích.
"Prozradíš mi své jméno?" zeptal jsem se zdráhavě. Připadalo mi, jako bych se ptal na nějakou velmi důvěrnou věc. Věnovalas mi další unavený úsměv.
"Jsem Armanteo, Rivalde…"
" Armanteo…" Opakoval jsem tiše, ale ty už jsi mě neslyšela, oddala si se spánku.
Ještě chvíli jsem se díval na tvou spanilou a poklidnou tvář.
Nakonec jsem přes tebe přehodil přikrývku a tiše odešel do kuchyně. Testar, můj bratr, seděl za stolem a brousil kosu. Při pohledu na něj jsem si s hrůzou vzpomněl na svou práci.
"Poprava! Sakra!" Popadl jsem kápi a hnal se do města.
Bratr při mém náhlém odchodu jen udiveně zvedl hlavu.
Uháněl jsem k hradu, co mi nohy stačily, ale stejně jsem přišel pozdě. Bylo mi to jedno. Myslel jsem na dívku, jež ležela v mé posteli, myslel jsem na tebe. Neposlouchal jsem hloupé žvanění biřiců, ani nářky odsouzence.
Přečetl jsem rozsudek z pergamenu, ale v hlavě mi znělo jediné Slovo: Armanteo.
Poprava byla rychlá. Špalek. Hlava. Sekera. Krev. Nářek. Hm, konec. V duchu jsem neviděl nic z toho, co se přede mnou odehrávalo. Měl jsem před sebou jen tvé havraní oči. Očistil jsem ostří a spěchal domů.

1. Kapitola

15. července 2012 v 19:59 | Elis |  Čarodějka a kat
Za dlouhé noci
Jen kobka temna
Zbaví tě moci
Hranice skromná

V žaláři tichém
Jen ty a kat
Šíleným smíchem
Zlo obelhat

Má vílo krásná,
Budu kat tvůj!
Má vílo krásná,
Teď při mně stůj

Pro náš klid v duši,
Pro lásku mou,
Budu teď vyprávět
Příběh nás dvou…

Seděl jsem na lávce a dojídal suchý chléb. Dnes mě čekala poprava místního vraha a poté návštěva koupele. Žvýkal jsem poslední sousto, sehnul se a nabral vodu do dlaní, abych se napil. Vůbec se mi dnes na popraviště nechtělo. Těšil jsem se na horkou koupel a dobrou večeři, kterou jsem měl slíbenou od šenkýřky za to, že jsem se u pána přimluvil za jejího chlapce, který kradl jablka na tržišti. Drábové ho propustili jen s pokáráním místo výprasku.
"No, bez práce nejsou koláče a bez popravy nebude koupel." Pobídl jsem se a zamířil k hradu.
Vynořila ses přede mou, jako víla. Vyběhlas z křoví, rozcuchaná a uštvaná, jako laň. Udělala jsi tři kroky a padla udýchaně k zemi. Rozběhl jsem se k tobě. Leželas tam, jako poraněné ptáče lapající po dechu a svíjela se bolestí. Zvedla jsem tvá ramena ze země a chtěl si tě přitáhnout do klína. Vykřiklas.
"Hej, hej… Klid, maličká…" šeptal jsem a položil tě.
"Pomoz mi…" vydechlas.
"Co tě bolí, ptáče?" zeptal jsem se a odhrnul ti vlasy z tváře. Tak krásné, černé oči jsem ještě neviděl. Byly nádherné, ale vyděšené. Pohladil jsem tě po sinalých tvářích.
"To bude dobré, neboj. Jen mi řekni, co tě bolí."
Trhaně ses nadechla a mě došlo, že ti něco brání v dýchání. Jako odpověď na mou nevyřčenou otázku ses chytila za žebra. Pohlédl jsem na staženou vázanku korzetu.
"Smím?" zeptal jsem se. Tváře mi hořely. Viděl jsem spoustu nahých žen, ale vždy při výslechu. Jen párkrát jsem ženu svlékal a teď jsem se cítil nesvůj.
Vypadalas tak bezmocně a mladě. Zahleděl jsem se do těch černých očí a tys němě přikývla. Zatáhl jsem za tkanici a korzet se roztáhnul. Bolestně jsi zaúpěla.
"Musím se podívat, co máš s žebry. Budu opatrný." Slíbil jsem. Znovu jsi přikývla. Vsunul jsem dlaně pod korzet a začal ohmatávat hrudník. Tiše jsi sténala.
"Promiň, promiň…" drmolil jsem se a bylo to poprvé, co jsem se omlouval za to, že působím někomu bolest.
Stiskl jsem žebra těsně pod tvými ňadry. Vykřiklas a tvé oči se zalily slzami.
"Zlomená žebra, myslela jsem si to" zašeptal jsem. Upřelas na mě uslzené oči plné strachu.
" Neboj, není to tak zlé, vezmu tě k sobě domů. Vím, jak se o tebe postarat." Řekl jsem, ale tys neodpověděla. Zvedl jsem tě do náruče, stisklas rty, až zbělely.
"za chvíli bude po všem, budeme doma" Zašeptal jsem omluvně a opatrně vykročil.

něco o...

15. července 2012 v 19:52 | Elis |  Tali´sman
Táákže čtenáři!
V názvu téhle "povídky na jednu noc" jsou názvy vlastně dva, které představují jakousi nápovědu k tomu o čem tohle dílko bude
Tkže a) Talisman- tahle povídka je hodně o symbolech a náznacích a to hlavně o těch "mystických"
b) Tali´s man- neboli Taliin muž- což napovídá, že děj bude samozřejmě o lásce, nebo řekněme vášni, přitažlivosti a problémy s chlapem....
No už je to v přípravě, ale ještě to chvíli potrvá, ale myslím, že stojí za to si počkat ;)


13.Kapitola- Luccia

4. července 2012 v 12:41 | Amy a Elis |  Sigma
Tak je tady další kapitolka: Klik

Kam dál